Andy

31. ledna 2008 v 23:00 | Martin
Po dalším týdnu v Caracasu jsme se já, Radka, Polák Jacek a Abuelo rozhodli, že si uděláme výlet do Méridy, města na západě Venezuely. Autobus odjížděl ve čtvrtek v devět hodin večer ze soukromého terminálu na východě Caracasu. Z IESA jsme si chtěli vzít taxi, ale všichni nám říkali, že Caracas je

beznadějně ucpaný a že bychom to taxíkem asi nestihli. Zvolili jsme proto raději metro, které nás dovezlo docela blízko a odtud už jsme k terminálu došli pěšky. Tam už na nás čekal dvoupatrový autobus a luxusními širokými sedačkami, které se daly na spaní sklopit do téměř vodorovné polohy. Do autobusu jsem si vzal dvě mikiny, spacák a kulicha, protože všichni říkali, že největší zimu za celý výlet zažijeme ne v Andách, ale v autobuse. K našemu překvapení zas taková zima nebyla, klimatizace vzduch ochladila jen na nějakých osmnáct stupňů. Zpočátku nám pustili nějaký film, ale než jsem se stačil zabrat do děje, už jsem spal. Vzbudil jsem se asi v sedm ráno, zrovna jsme vjížděli do hor. Odhrnul jsem záclonu zakrývající okno a díval se ven. Po chvíli přišel kdosi, asi asistent řidiče a řekl mi, že záclona musí být celou dobu zatažená. Po mé otázce proč, odpověděl, že to je pro mojí bezpečnost. Když prý bude padat kámen ze skály na autobus, že mě tato záclona zachrání. Moc jsem mu nevěřil, ale záclonu zatáhl a koukal jen malu škvírou. Asi v devět jsme vjeli do Méridy. Město vypadalo velice čisté, kolem jezdily zbrusu nové trolejbusy a v silnici nebyla ani jedna díra. Kolem se tyčily čtyřtisícové a jeden pětitisícový vrcholek. Připadalo mi to tropchu jako v Rakousku, nebo v Švýcarsku. Takhle čisté bylo ale jen předměstí, kudy se do Méridy vjíždělo, dále už to byla latinská amerika se vším všudy, hlavně s dopravními zácpami. Na autobusový terminál jsme dojeli asi po půlhodinovém čekání v koloně. Hned na terminálu jsme chytli taxi a odjeli k lanovce. Místní lanovka není jen tak ledajaká. Je to nejdelší osobní lanovka na světě a vede do rekordní výšky 4765 metrů. Tvoří ji čtyři úseky, každý překonávající zhruba jeden výškový kilometr. Po chvíli čekání v dopravní zácpě jsme dojeli na Plaza Heroínas, odkud odjíždí lanovka. U pokladny ale byla jen cedulka, že v této době probíhá oprava, která bude trvat do soboty. Rozladěni tím, že nám nevyšel náš plán A, zvolili jsme plán B: vydat se dnes do hor pěšky a vrátit se v sobotu večer, v neděli ráno vyjet nahoru lanovkou a odpoledne se vrátit. Pro pěší výlet do hor byla potřeba mapa. V celé Méridě se dá mapa sehnat jen na jediném místě - v kanceláři národního parku. Tato kancelář leží na nejodlehlejším místě z celé Méridy. Rozhodli jsme se, že se rozdělíme. Abuelo s Radkou nakoupí zásoby na cestu a já s Jackem dojedeme pro mapu. Stopli jsme si autobus a dojeli poblíž kanceláře N.P. došli tam a zeptali se na mapu pohoří La Culata, kam jsme měli namířeno. Zaměstnani národního parku byli vcelku ochotní, ale mapa, kterou jsme chtěli, byla zamčená v kanceláři jejich kolegy, který měl přijít až ve dvě. Nezbylo než počkat. Zavolali jsme nakupujícímu týmu, vysvětlili cestu a šli do blízkého klimatizovaného McDonaldu počkat na ně. Venezuela je mimochodem země s největším počtem McDonaldů na osobu, hned po USA. Čekali jsme aspoň hodinu než Abuelo a Radka přišli - šli pěšky, asi si mysleli že kancelář národního parku nemůže být daleko od míst navštěvovaných turisty, zmýlili se. Společně jsme zašli do blízké restaurace, v Macovi jsme jíst nechtěli. Pak už byly skoro dvě a tak jsme zamířili znovu do kanceláře N.P.. Onen kolega přišel asi v půl třetí, dalo by se tedy říci, že celkem přesně. Okopíroval nám mapu a my se vydali taxíkem do vesnice La Culata, kde náš pěší výlet začíná.
La Culata leží ve výšce 3 km, my jsme si zvolili náš cíl vrchol Pan de Azúcar ve výšce 4,6km. Tento vrcholek zdobí obal mého průvodce po Venezuele a tak jsem byl zvědavý jak vypadá ve skutečnosti. Vydali jsme se po celkem dobré cestě. Ta po chvíli začala prudce stoupat a my se ocitli na Páramu. Páramo je celkem zvláštní vysokohorská krajina plná rostlin zvaných frailejón, stromy tu skoro nerostou, pasou se tu divocí koně a krávy a mezitím proudí množství studených potoků. Tyto potoky jsme museli kolikrát přebrodit. Při výstupu jsme neměli moc času, protože se stmívá už asi v půl sedmé. Navíc jsme ztratili cestu, a tak jsme šli cestou necestou podél potoka, který nás měl celou dobu vést. Náš cíl byl dojít první den k turistickému přístřešku. Tma ale padla dřív než jsme tam stačili dojít, a tak jsme se utábořili na krásném místě u potoka. Došel jsem se vykoupat do ledové vody a po mně šli i další Evropané. Abuelo se rozhodl, že půjde také, ale voda byla přece jen na Venezuelana moc studená a tak se nenamočil celý. Pak už Jacek začal stavět stan, a já připravovat oheň. Za pět minut oheň plápolal a stan stál. Byl to stan pro tři lidi a proto jsem se rozhodl nemačkat se v něm a spát venku. Poseděli jsme u ohně a Abuelo vytáhl láhev rumu na zahřátí, začínala být opravdu zima. Ve Venezuele se rum většinou nepije samotný, protože je horko, ale tentokrát posloužil dobře. Jinak Venezulelané rum zas tak v oblibě nemají, je to pro ně příliš obyčejný nápoj. Dávají přednost Whisky, dokonce jí zkonzumují největší množství na hlavu na světě, vypijí jí více než Irové nebo Skotové. Asi v devět jsme se uložili ke spánku. Nespalo se mi úplně dobře. U nohou jsem měl myší díru, ale v duchu jsem se bál jestli tam nebydlí náhodou nějaký jedovatý pavouk či škorpión. Také jsem si nebyl úplně jistý, jestli tyto hory nejsou náhodou domovem pumy nebo medvěda. Navíc mi celou noc svítil do očí měsíc. Ráno jsme se probudili v půl sedmé. Všichni říkali že se jim spalo špatně a že jim byla zima. Mě zas taková zima nebyla, ale když jsem se šel napít, voda v mé lahvi byla zmrzlá. Rozdělal jsem tedy oheň abychom se zahřáli, Jacek mezitím sklidil stan a Abuelo připravil snídani. Zapomněli jsme koupit čaj a tak jsme uvařili mandarinku, abychom se napili něčeho teplého. Po snídani jsme vyšli podél potoka směrem k přístřešku kam jsme měli dojít den předtím. Přístřešek jsme našli asi po hodině chůze a zjistili jsme že je neobyvatelný. Bydlela v něm kráva a nechtěla nás do něj nechat ani nahlédnout. Pokračovali jsme tedy dále. Nechali jsme velké batohy schované v křoví a pokračovali jen s malým batůžkem. To už se začínalo jít špatně kvůli stále řídčímu vzduchu. Po chvíli nám bylo jasné, že pokud se chceme ještě tentýž den vrátit dolů, nemáme šanci dojít až na vrchol. Došli jsme k jakémusi vyschlému jezeru ve výšce asi 4200m. Já jsem měl sil dost a stoupalo se mi docela dobře, zbytek výpravy ale sotva popadal dech, a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme dolů. Dolů se šlo o poznání lépe, člověk nemusel dělat takové pauzy na vydýchání jako při výstupu. Do La Culata jsme došli asi v pět, sedli na camionetu, zase takový malý autobusík co lze stopnout všude, a dojeli do Méridy. Ubytovali jsme se v posadě Alemania. Posada je velice levná a hezká ubytovna pro turisty. Večer jsme se vydali na prohlídku centra Méridy a na pizzu. Pak jsme šli spát, abychom brzo ráno mohli vyjet lanovkou na zasněžený vrchol Pico Espejo.
Ráno jsme vstali brzo a vydali se k lanovce. Tam nás svezl ochotný řidič z posady. Na Plaza Heroínas jsme došli ke kase, kde seděla usměvavá prodavačka, která nám řekla, že dnes probíhá údržba a že lanovka pojede až ve středu. Začali jsme pochybovat, zda lanovka vůbec funguje a jestli náhodou to není jenom takový trik na nalákání turistů. Řidič z posady nám řekl, že od té doby co byla lanovka znárodněna funguje velice špatně, jako všechno státní ve Venezuele. Pak nám nabídl, že za sto blívarů na každého nás vezme podívat se na lagunu Mucubají. Jackovi to přišlo drahé a tak jsme se s řidičem rozloučili a šli hledat autobus, který by nás k laguně dovezl levněji. Autobus jsme našli a za osm bolívarů nás vzal k laguně. Cesta byla dlouhá. Asi hodinu jsme strávili v zácpě. Když jsme se konečně rozjeli, zastavil nás po chvíli voják a začal provádět kontrolu pasažérů. Po nás chtél pas. Ptal se, jestli jsme slyšeli o výměně dolarů na černém trhu. Suveréně jsme odpověděli, že nevíme o co jde, že vybíráme peníze z bankomatu. To vojákovi stačilo a odešel. Jeden z cestujících pak dostal žízeň a tak celý autobus čekal, než si ten žíznivec koupí láhev Cocacoly. K laguně, do výšky 3,5 km jsme dojeli celkem pozdě a vzhledem k tomu, že náš autobus zpět do Caracasu odjížděl už v sedm, neměli jsme mnoho času na výlet, který jsme tu plánovali. Podívali jsme se na lagunu a pozorovali rozdíl mezi turisty. Byli tu Evropané v kraťasech a tričkách a Venezuelané v bundách čepicích a rukavicích. Zašli jsme na arepu a pak chytili autobus zpět do Méridy. V Méridě jsme si vyzvedli batohy, zašli na vynikajícího místního pstruha a jen tak tak dojeli taxíkem k autobusu. Jacek v Méridě zůstal, měl v plánu jet druhý den do Kolumbie a pak až do Peru. K terminálu jsme tedy jeli jen tři. U nástupu do autobusu po nás chtěli ještě odjezdový poplatek. Museli jsme zpět do terminálu, vystát frontu na polatek a vrátit se k autobusu. Některé věci jsou ve Venezuele docela nelogické. Proč nemůže tento malý poplatek být zahrnut v ceně jízdenky? Autobus na nás naštěstí počkal a tak jsme se v pořádku nastoupili a usadili se znovu do pohodlných širokých sedaček. Za chvilku jsem usnul a spal až do Caracasu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Stříhavková Lenka Stříhavková | 1. února 2008 v 9:19 | Reagovat

Je vidět, Martine, že máš dobrý trénink! Zdravím a užívej si to.

2 máma máma | 1. února 2008 v 20:28 | Reagovat

Už jsem se moc těšila na tohle povídání a také se těším na fotky až se načtou, moc Tě pozdravuju a myslím na Tebe, to jsou tedy exotické zážitky...ještě by mě zajímalo, jestli taky chodíte do školy a jaké to je...

3 Mišák Mišák | 2. února 2008 v 11:17 | Reagovat

Moc pěkny béza.....už jsem se bál že už nic nebude než si sem vložil Avilu...... :-) Koukam že se tam máš dobře.....tak si to i nadále užívej......a čekám na další vyprávění....

4 máma máma | 3. února 2008 v 17:53 | Reagovat

Martine,moc pěkné fotky Caracasu.Díky

5 Zdeněk Stříhavka Zdeněk Stříhavka | E-mail | 5. února 2008 v 12:21 | Reagovat

Zdravím a těším se na další vyprávění a fotky.

6 Tomáš Tomáš | 22. února 2008 v 13:13 | Reagovat

Tady v Evpropě je trochu větší nuda.... :))

7 Lucky Lucky | 22. února 2008 v 14:53 | Reagovat

my se muzem vytahovat tak jen trebas maskarni tanecni zabavou v kozojedech :) mala zelena 6,-kcs..... maly fernet 8,-kcs :)

8 Kikin Kikin | 23. února 2008 v 9:02 | Reagovat

tak Béza šlape to gut, včera akcička a Dickyho v kafáči pecka a s kvasnicema se to lépe táhne :) Jináč u Susů už nebude brzo za pár kaček,ale brzo to skočí na dvacku asi a tak nejlevnější už to bude ais je v Almě.

9 malfoj malfoj | E-mail | 25. února 2008 v 19:53 | Reagovat

Ahoj 5.3.2008 odletam take do Caracasu a moc se tesim i zaroven bojim. Myslite ze se tam uvidime?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama