Caracas, předtím než začala škola

9. ledna 2008 v 23:13
Po návratu z Maracay jsme se přivítali s rodinkou a dozvěděli se, že bolívar fuerte dosud do Caracasu nedorazil a tudíž nemůžou rozměnit dolary. Naštěstí jich nám ještě několik zbylo od Osmela a tak jsme to moc neřešili. Odpoledne jsme se chystali do nákupního centra, poohlédnout se po nějaké

internetové kavárně, abychom konečně napsali domů a aby mohl být tento blog zveřejněn. Jen pro zajímavost jsem vytáhl svůj počítač na terasu, jestli nechytím nějaký signál bezdrátového internetu. Po chvíli marného lovení jsem opravdu našel nějakou síť, ale bohužel k přístupu na ni bylo potřeba heslo. Po několika pokusech heslo uhádnout jsme to vzdali. Vylezl jsem tedy ještě výše - na střechu, abych zkusil chytit nějakou jinou wi-fi. A skutečně, během chvíle jsme se připojili a tiše děkovali sousedům, že svoji síť nezabezpečili heslem. Společně s Antoniem jsme tedy vybudovali náš internet point pod širým nebem. Večer jsme strávili u počítače. Já jsem se dozvěděl, že na ambasádě pracuje dálkový student VŠE a tak jsem se s ním domluvil, že se někdy sejdem. Druhý den ráno jsme se vydali do nedalekého supermarketu na nákupy, chtěli jsme koupit omáčku na špagety a pár piv. Ve venezuelských obchodech patrně neznají cenovky, a ceny, které jsou napsané na regálech zřejmě neplatí. Když jsme přišli ke kase, zjistili jsme, že místo očekávaných čtrnácti bolívarů stojí náš nákup osmnáct. Takovou sumu jsme dohromady po kapsách neměli. Paní prodavačka ale byla, na rozdíl od těch českých, velice milá a ochotně tři piva z účtu odečetla. Když jsme se vrátili domů, vrátil se akorát pan Gavino z banky a tak nám mohl konečně směnit dolary za nové bolívary. Večer jsme zašli s Omelem na hamburgra do Burger kingu. Chtěl jsem zavolat spolužačce z Prahy, která přijela 2. ledna, ale neměl jsem její číslo a ona patrně neměla internet aby mi napsala. Osmel naštěstí znal číslo na několik studentů IESA, kteří by mohli vědět kde bydlí. Tak jsem se konečně, přes několik Osmelových kamarádů, spojil s Radkou a dohodli se, že k nim příští den přijdeme. Ve Venezuele všude funguje jakási síť kamarádů, jeden má kamaráda taxikáře, druhý policistu, další zná instalatéra nebo prodavače a všichni tito lidé si navzájem pomáhají a pomůžou i jejich kamarádům. Člověk tak velice rychle přijde k mnoha užitečným kontaktům, bez nichž by život v této zemi asi nebyl možný. Když jsme příštího dne dorazili do Radčina bytu, zjistili jsme, že se u nich slaví poslední dny ve Venezuele některých zahraničních studentů. Zůstali jsem tedy a ochutnali místní rum s colou. Antonio asi ochutnával víc než já, protože druhý den vstával až v půl jedné a celý den nedokázal vstát z postele jak ho bolela hlava. Až navečer vstal a zahrál si se mnou a s Radkou osadníky. Večer jsme chtěli zajít s Osmelem do San Ignacia. Předtím jsme si pustili film, který líčil kriminalitu v Caracasu. Je pravda, že jsme se pak trochu báli vyjít večer z domu, ale z auta vypadá i Caracas jako bezpečné město (tedy aspoň ty zóny kterými jsme projížděli). Přijeli jsme do San Ignacia a bylo to jako v jiném světě. Spousty lidí korzujících o půlnoci po celém ohromném obchodním centru, posedávajících v desítkách barů a tančících v množství klubů. Do jednoho z klubů jsme zašli, Antonio byl ve svém živlu, ale já jsem z toho moc nadšený nebyl. Nakonec se mi tam ale po několika pivech docela zalíbilo a s večerem jsem byl vcelku spokojený.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucky Lucky | E-mail | 9. ledna 2008 v 23:51 | Reagovat

JJ...uzivej....vypraveni sou vic nez zajimavy...... hlavne nezer moc ty burgery....znas se...snis jich 10 na posezeni, nebude po ruce pivo a udeaj se ti vredy :) ... mej se a zatim pa...jinac koukam, ze zeny tam sou pekne..venezuelanky jsou pry nejhezci zeny na svete :) hade

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama