Výprava do pralesa

17. ledna 2008 v 2:45 | Martin
Ve čtvrtek jsem měl školu už od sedmi ráno. Vstal jsem v šest seběhl dolů do čtvrti jménem La Florida, koupil si snídani, zamával na autobus a dojel k mostu Andrés Bello. Odtud už se dá dojít pěšky nahoru do San Bernardina, kde je IESA. Tohle bude pravděpodobně moje nejčastější cesta po

Caracasu. Předmět byl celkem zajímavý i když nakonec bude asi náročný. Poté jsem se vrátil domů a navečer si cestu zase zopakoval. Když jsem večer přišel do školy, zjistil jsem že mi kurz odpadl. Došel jsem si na večeři a pak mě Osmel hodil domů. V pátek v 11 dopoledne jsme si, my tři cizinci, definitivně šli zapsat předměty, které jsme si zvolili. Ivel na nás měla čekat ve své kanceláři. Když jsme tam přišli právě odcházela, že prý si máme dát kafe a pak přijít znovu. Dali jsme si kafe a přišli znovu, ale ona nikde. Prý si máme zajít na jídlo nebo na internet a pak se vrátit, že tu snad bude. Šli jsme tedy na internet, vrátili jsme se po půlhodině a ona nikde. Tentokrát jsme se rozhodli čekat u její kanceláře. Asi v půl jedné přišla, ale ještě značnou chvíli trvalo než si na nás udělala čas. V jednu jsme konečně byli zapsaní. Dříve jsem si myslel, že nejhorší čekání bývá na VŠE, zmýlil jsem se.
V jednu jsme měli ve vestibulu sraz s ostatními studenty kteří v tomto trimestru na IESA začínají. V jednu jsme to kvůli výše zmíněným komplikacím nestihli, ale to nevadí, ve Venezuele se moc na přesnost nedbá. Škola pro nás zorganizovala výlet do rezidence Guáquira, kde jsme měli podstoupit jakýsi teambuilding. Nikdo z nás, nových studentů, moc netušil, o co jde. Asi v půl třetí všech 64 studentů nabraly autobusy a vezly nás asi pět hodin až do státu Yaracuy, na severozápadě Venezuely. Když jsme vystoupili z autobusu, ocitli jsme se v překrásné lokalitě na kraji hor porostlých deštným pralesem. Rezidence se rozkládala na ohromné ploše a patřilo k ní několik budov, ke kterým jsme dojeli. Ubytovali nás v různých domcích, dali nám vynikající večeři a poté jsme zamířili k bazénu který byl uprostřed toho všeho. Vedle bazénu stál bar a za ním byly obrovité chladící boxy plné piva různých druhů. Jak jsme se později dozvěděli, patří celá Guáquira pivovaru Polar, který toto místo vydatně zásobuje všemi svými produkty. O něco později přišel DJ, spustil muziku a zábava mohla začít. Nejen milovníci piva si přišli na své, k dispozici bylo i značné množství rumu. Je pravda, že jsme toho této noci mnoho nenaspali. Když druhý den v osm hodin zazněl budíček, nikomu se z postele příliš nechtělo. Spousta lidí oželelo i snídani kvůli půlhodince spánku navíc. Já se na k jídlu samozřejmě dostavil. Podávala se typická venezuelská snídaně: Arepa, hovězí na nudličky, strouhaný sýr, vajíčka a černé fazole. Ve Venezuele je zvykem snídat hodně a já tento zvyk uvítal. Po snídani jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna šla do pralesa a druhá na lanové hřiště. Já šel na hřiště. Tam byly tři atrakce: houpačka, horolezecká stěna a pak jakýsi stroj na šplhání. Všechny atrakce čněly do výšky patnácti metrů. Jako první jsem zamířil na houpačku, znamenalo to skočit z těchto patnácti metrů. Měl jsem pěkný strach, ale ten pocit stál za to. Další dvě atrakce jsem vyzkoušel později. Celou dobu nás profesionálně fotili, a tak jsem svůj foťák příliš nevytahoval s očekáváním, že někdy dostaneme ony profesionální fotky. Odpoledne se skupiny prohodili a já zamířil do pralesa. Po chvíli jsme došli ke gigantickému stromu, který měl snad deset metrů v průměru a na něm rostly další prapodivné rosliny. Od stromu jsme pokračovali k řece, která podle místních je pitná. Já jsem to zkusil a doufal, že se nepletli. Pokračovali jsme nahoru podél řeky do skal. Ke konci, když už jsme se museli brodit, se před námi objevilo jezírko uzavřené mezi skalami, do kterého na konci spadal vodopád. To byl cíl naší cesty. Vykoupali jsme se, zaskákali si ze skal a ponořili se pod vodopád. Voda byla překvapivě docela studená a všichni Venezuelci vylézali málem zmrzlí. Pravda je, že voda měla něco málo přes dvacet stupňů, v českém rybníce bychom řekli kafíčko. Po osvěžení jsme se vrátili podél řeky až do Guáquiry. Tam nás čekalo občerstvení a po něm přednáška. Přednáška byla velice zajímavá, bylo to o horolezcích zdolávajících nejvyšší vodopád světa, téměř kilometrový Salto Ángel. Přednášel jeden z horolezců, šéf týmu, který se o nás na Guáquiře staral. I přes nádherné fotografie a zajímavý výklad jsem chvílemi nemohl udržet otevřené oči, jak jsem byl unavený. Nebyl jsem sám, nejméně polovina lidí na tom byla úplně stejně. Po přednášce a večeři nás čekal ještě noční program. Zavázali nám oči a rozdělili do skupin a zavedli do bludiště. Cílem bylo dostat se ven pohromadě celá skupina, až poté jsme vlastně zjistili, kdo je v našem týmu. Pak nás čekala hra v lese, jakási "Stopa Xapatanu" čili běh po stanovištích a na každém stanovišti nějaký úkol. Není to tak jednoduché jako hry v lese v Česku, ve Venezuelském lese je mnohem větší vedro, vlhko, více komárů a mnohem hustší porost. Celé to ještě komplikovala únava a déšť. Všichni jsme byli rádi, když jsme mohli po dokončení skočit do bazénu a oddechnout si. Pak přišel čas na další fiestu, i když tentokrát už ve výrazně menším počtu lidí, než den předchozí. Ani já jsem nevydržel dlouho, a tak jsem kolem čtvrté ráno zalehl. Nevím jak je to možné, ale asi deseti lidem se povedlo celou noc nespat a ráno ještě vzbudit všechny na snídani. Ta byla stejně bohatá jako předchozího dne. Divili jsme se, že je k dispozici mléko a vajíčka, když to přece není v současné době kvůli regulovaným cenám k dostání. Ale jak říká náš kamarád taxikář Leo, ve Venezuele je možné všechno. Po snídani nás čekala taková rekapitulační diskuze, abychom si ujasnili, co vlastně bylo cílem tohoto pobytu. Pak jsme si sbalili věci, zašli na oběd a odjeli z tohoto ráje zpět do reality velkoměsta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | E-mail | 17. ledna 2008 v 11:32 | Reagovat

ahooj, místní si uměj užívat života, co? to dělá to krásný počasí...:-) nevím jak ostatním, ale nenačetla se mi víc jak polovina fotek:-(

2 Martin Martin | 17. ledna 2008 v 15:29 | Reagovat

No, nejak se mi tam nenahraly vsechny fotky, napravim to co nejdriv. Doufam ze taky co nejdriv zverejnim ty profesionalni

3 Dejn Dejn | Web | 17. ledna 2008 v 16:49 | Reagovat

Nice

4 Lucky Lucky | 17. ledna 2008 v 19:37 | Reagovat

to je jak v matersky skolce pro dospely!!! :) bud rad, kde ses...tady voser...benzin tady je furt drazsi :)

5 novis novis | Web | 18. ledna 2008 v 17:39 | Reagovat

tsy we.....takovy dobroduzstvi...koukam, ze nejsem jedinej kdo ma zalibu v buzeni vyndanejch lidi brzy rano ;)

6 Vencák Vencák | 19. ledna 2008 v 2:38 | Reagovat

Bézo, ty vole, koukám, že si tam užíváš jak prase v žitě. Chlastáš pivo, rum, žereš, dokonce i Jureček se skákadlem tam máte. To je vostrý, já myslel, že tam nebude ani elektřina. Jedno by mě ale zajímalo. Bydlej v tom pralese nějaký opice, třeba podobný Kolandovi?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama