Caracas

27. března 2008 v 20:56 | Monika
19.3. - cesta
V pět hodin ráno bylo ve Světicích minus tři, sníh a zamrzlá cesta. Tou dobou nehrozila žádná zácpa a tak nás Standa hladce provezl na letiště, vysypal nás s kufry před halou a dál už to šlo jako po drátkách. Kufrů jsme se vzápětí zbavili, dostaly nálepku Caracasu a my jen doufali, že se s nimi večer shledáme.

Odlet do Paříže se maličko zdržel, ale slibovali, že tam budeme včas a stihneme navazující lety. To nás fakt zajímalo, protože v Paříži jsme na přestup moc času neměli. Na letišti Charlese de Gaulla jsme hladce našli terminál C a nejdelší frontu, kde se odbavovali do Caracasu.
Venku už číhalo obrovské jumbo, se spoustou personálu. Odlet se trochu zpozdil. Prý kvůli odbavení zavazadel. Tak jsme věnovali tichou vzpomínku našim nebohým kufrům plným becherovky. Jestlipak jsou ještě s námi. Let ubíhal, Francouzi nás krmili a napájeli, abychom se nenudili. U Brestu jsme opustili pevninu a pak už se na strašně dlouho pod mraky objevoval jen Atlantský oceán. Spali jsme, jedli, pozorovali lidi kolem a obrazovky před sebou. Na nich nejčastěji mapy s umístěním našeho letadélka a kolik letu nám zbývá. Znova jsme jedli a pili, vyplnili formuláře pro venezuelské úřady a už jsme viděli ostrovy u pobřeží, pobřeží a už jsme přistávali.
Trochu zmateného pobíhání po letišti, kde jsme hledali celníky na pohovor při příletu, první setkání se španělštinou, která ne a ne naskočit. Trocha nervozity u pásu s kufry, ale oba nakonec vyjely, průchod ještě jednou rentgenem a už jsme byli venku z těch formalit a rozhlíželi jsme se po Martinovi. Sešli jsme se skoro hned, Letiště v Caracasu není zase tak velké. Měli jsme všichni radost, že se zase vidíme.
S Martinem tam stál kamarád Leo-taxíkář. Leo má otlučené auto z roku 83, ale vlastně to není pravý taxíkář, ale chytrý člověk, který ví skoro všechno o Venezuele a ochotně se o své vědomosti dělí. Odvezl nás do Martinova bytu a cestou jsme měli první příležitost vidět z auta Caracas.
Od letiště, které leží u moře, se projíždí do hor, širokého údolí ve výšce cca 800 m.n.m. Hory obklopují Caracas hlavně ze severu a z jihu a dosahují až 2600 m.n.m. Viděli jsme velká barria - obrovské čtvrti nahromaděných domečků, kam se vůbec nedoporučuje chodit, vysoké mrakodrapy, obrovské obytné bloky a změť dálnic. Jsou velikonoční prázdniny, tak naštěstí nejsou přeplněné.
Ve Venezuele bylo asi pět odpoledne místního času, ale my jsme vlastně měli o pět a půl hodiny víc, ale únavu jsme nijak zvlášť necítili. Příjezd jsme oslavili nejlepším venezuelským rumem. Kromě rumu mají ve Venezuele ještě taky nejlepší kávu a kakao (které vyvážejí do Švýcarska). Seznamovali jsme se s Martinovým obydlím, paní domácí, která pospíchala na oslavu San José (no jo, vždyť u nás je taky Josefa). Martin koupil hamaku a zavěsil doprostřed pokoje. Hamaka je nádherná tkaná houpací síť v krásných pestrých barvách. Ale paní domácí nakonec dodala třetí postel, tak hamaka slouží jen k příležitostnému odpočinku. Venezuelci se přikrývají v noci jen takovým prostěradlem, takže první noc v Caracasu mi byla zima a přidávala jsem si další vrstvy svetrů. A to jsme prosím v tropech, 10 stupňů severní šířky a v poledne nám slunce stojí opravdu skoro nad hlavou. Usnuli jsme a ráno nemohli dospat, přece jen, tady bylo sedm a u nás už poledne..
20.3. - do centra Caracasu
Ráno jsme vstali a šli se nasnídat do místní panaderie - první šok - něco tak krásného a chutného jsem snad ještě neviděla. Prosím viz. přiložená fota - pečivo sladké, slané, zákusky, káva, ovoce a čerstvé džusy, krásné Venezuelanky a milá atmosféra. A cachapa (čti kačapa) - placka z nastrouhané čerstvé kukuřice, plněná sýrem..ňam..Pokračovali jsme pěšky na metro a Martin nám vysvětloval, co se smí, co se nesmí a co je a co a kde není bezpečné. Stará se o nás úžasně. Má nakoupené jídlo a pití, vodí nás, platí za nás a má připravené lístky do metra.
Prošli jsme po Gran Sabana do bezpečné a hezké čtvrti Chacao, odtud jsme odjeli metrem na východ do starého centra. Tady jsme viděli náměstí S.Bolívara s jeho jezdeckou sochou, katedrálu, kde právě probíhala velikonoční bohoslužba, Capitolio - nádherný vládní palác. Také jsme viděli pár domů z koloniální doby včetně rodného domu Simona Bolívara. Byl však zavřený, kvůli svátkům.
V jedné restauraci jsme se zastavili na pivo, pak jsme popojeli do vyhlášené španělské čtvrti na oběd. Jídla hromady a veliké dobroty. Maso, ryby, salát, krevety a je tu mnohem levněji než doma. Čerstvý džus z jakéhokoliv ovoce za 12 korun, biftek v nejlepší restauraci za dvě stovky, lístek do metra necelé tři koruny, taxík třeba za padesát..
Po obědě jsme navštívili krásné expozice Muzea současného umění. Muzea jsou ve Venezuele zdarma, oznámila nám příjemná paní u vchodu. Byli jsme tam skoro sami. Viděli jsme expozici venezuelských malířů a v jednom sále Picassa, Moneta, Miró a také Vasareliho a jednoho sudetského Němce z Liberce..
Návštěva obchodního centra, asi třikrát většího než Chodov, plného značek a zboží, co si člověk vzpomene, jen kvůli otevřené bance a výměně peněz a pak na chvilku domů.
Posezení s domácími a pak na večeři s Martinovým kamarádem Osmelem, který studoval půl roku v Praze. Zase spousta zajímavých informací, projížďka nočním Caracasem, noční procházka v koloniálním starobylém městečku El Hatillo, plném lidí a krátké zastavení v Osmelově bytě s úžasným výhledem. Není toho na jeden den dost? Já jsem tedy měla rozhodně dost. Osmel nás dovezl domů, ještě mu stihl Martin předat absinth z Prahy a už jsme padli do postelí.
21.3. - výstup na Ávilu
Nad Caracasem se na severu rozkládá národní park Ávila, hory porostlé pralesem dosahují výšky 2600 m.n.m. Na Ávilu jezdí z Caracasu lanovka a já dostala na výběr: můžu jet lanovkou, ke stanici by mě hodil autem pan domácí. Nebo jsem mohla pěšky, ale pak prý nemám skučet, že už nemůžu, protože mi Martin říkal, že je to hodně do kopce. No vybrala jsem si výstup, protože abych náhodou o něco nepřišla. Do kopce to tedy bylo! Tisíc metrů převýšení. Naštěstí jsme výstup často přerušovali pozorováním Caracasu z výšky. Cesta na vrchol vedla pralesem a to bylo taky zajímavé. Musím říct, že závěr přišel právě včas, už jsem toho měla docela dost.
Na vrcholu, kam jezdí lanovka, stojí ve výšce 2100 m hotel Humboldt, stánky s občerstvením, bruslařský stadion a výstup nahoru trvá asi tři a půl hodiny. Mně tedy o chvíli déle, ale únava na vrcholu rychle pominula. Měli jsme to za sebou! Nad hlavami nám vlála obrovská venezuelská vlajka a spousta lidí, která přijela lanovkou se tu procházela. Z hory na jednu stranu jsme viděli Caracasu a na druhou stranu se mezi mraky občas odkryl výhled na moře a na městečko Galikán, známé pěstováním ovoce, květin a výrobou cukrovinek. Cesta dolů lanovkou s fascinujícím pohledem na Caracas z výšky. Za pár bolívarů jsme se svezli taxíkem domů a zbytek odpoledne odpočívali každý po svém. Na večeři se nám už nikam nechtělo, ačkoliv Martin nabízel návštěvu baru se salsou nebo další vyjížďkou s Osmelem. K večeři Martin osmažil plátky banánů se slaninou a sýrem. Je to speciální druh, nechutná jako banán, ale spíš jako brambory, není to ovoce, ale zelenina, je to moc dobré a velmi exotické….Taky byste si dali místní rum s colou a citrónem?..Výborné..my určitě přivezeme J
V sobotu ráno 22.3. jsme se vydali do parku Parque de Este, kde los Caraqueňos (obyvatelé Caracasu) s oblibou tráví volné chvíle, pokud z Caracasu vůbec nezmizí někam k moři. Pavel zkontroloval mobil a tak jsme zjistili právě v tomto parku, že nám psala Terezka smutnou zprávu, že nám umřela Barunka. To důkladně poznamenalo naši náladu a tak jsme zklesle prohlíželi záhony sukulentů, exotické stromy a malebná zákoutí s jezírky. Na jednom stromě jsme našli zavěšeného lenochoda a ten se opravdu ani nehnul. Zpestřením parku je malá zoologická zahrada se zvířaty žijícími právě ve Venezuele…Procházkou velikonočně vylidněným Caracasem jsme došli do obyčejné restaurace a dali si něco malého k obědu. Arepa, místní kukuřičná placka plněná avokádem a kuřecím masem (pro mě), polévka s plody moře (pro Martina) a nějaké hovězí maso - to Pavel (to jen, co je asi na fotkách). Dva zpěváci zrovna ladili kytary, tak jsme to měli i s příjemnou hudební produkcí.
Metrem jsme se pak ještě přesunuli znova do starého centra a navštívili jsme rodný dům Simona Bolívara a starobylý palác radnice a pomalu se seznámili s tím, jak se tu staví takové domy. Vesměs mají uvnitř čtvercové patio plné bujných rostlin, kolem patia krytou chodbu a z ní dveře do jednotlivých místností či sálů. Krásné, účelné a jednoduché. Simona Bolívara si tu nesmírně váží, kdeco se jmenuje po něm. Například místní měna - bolívary, hlavní náměstí v každém městě, letiště, nejvyšší hora ve venezuelských Andách..Pro nezasvěcené - Bolívar se zasloužil o osvobození většiny zemí jižní Ameriky z koloniální nadvlády a o jejich samostatnost.
Martinovi se podařilo sehnat lístky na autobus do Méridy, tak jsme si jeli domů zabalit věci asi tak na čtyři dny a z autobusového terminálu Flamingo jsme odjeli v půl deváté večer do And.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terka terka | 27. března 2008 v 23:32 | Reagovat

jee..vy si tam teda uzivate!! Nejradsi bych se vydala hned za vama;)! Dosly fotky nasi novy princezny Sisi? Az prijedu do Svetic, tak poslu dalsi. Je moc hodna, na to jak je mlada tak i celkem poslusna (uz umi sedni!) a zatim hrozne vdecna za kazdy pohlazeni.. Moc si to tam uzivejte! Papa

2 Dejn Dejn | 28. března 2008 v 14:32 | Reagovat

"místní rum s colou"? Asi to nebude jako zdejší tuzemák s kofolou:-D...

3 Honza Kykal Honza Kykal | 28. března 2008 v 16:29 | Reagovat

Jojo,tam se to rozjíždí teda :)

4 novis novis | Web | 28. března 2008 v 17:06 | Reagovat

Ja bych si dal rum...

5 daniela, eva a spol. daniela, eva a spol. | E-mail | 30. března 2008 v 15:35 | Reagovat

Naši Drazí, prohlédli jsme si fotky a tiše závidíme, nemá to chybu. Hlavně si doufám užijete klidový režim na mořské pláži a Pavel se uklidní pohledem na exotická děvčata:)). Sisinka je nádherná, se všemi se už seznámila, krásně nám doplňuje nedělní a po dlouhé době opravdu první jarní idylku. Cukrárna na fotkách opravdu láká k zakousnutí, je vidět, že neztrácíte zbytečně čas po památkách. Moniko, co tvoje lýtka - až bude nejhůř, vzpomeň si na mojí fyzioterapii, že na tebe čeká regenerace. Přípravy v plném proudu, moc se na Vás těšíme. Eva a Daniela a všichni vaši blízcí na návsi:))

6 Lenka Lenka | 31. března 2008 v 13:00 | Reagovat

Musí to být paráda, hlavně si, Moniko, nenech nic ujít!!! Všechny pozdravuj a těšíme na další vyprávění. Zdraví Lenka a Zdeněk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama