Mérida

24. dubna 2008 v 0:03 | Monika
Po noci, strávené v autobuse, na klimatizovanou zimu vyzbrojení bundami a spacákem, jsme se probudili v krajině jako vystřižené z kovbojek. Kolem hory, spousty kaktusů, slunce a dole se klikatila říčka. Dojeli jsme do poměrně úhledného velkého města pod nejvyššími horami Venezuely

- do Méridy. Martin už tu jednou byl a jeho velkou touhou bylo jet lanovkou na vrchol Pico Espejo ve výšce necelých 5000 m.n.m. Tak z autobusu jsme se dopravili co nejrychleji k lanovce, abychom zjistili, jestli jezdí. Jezdila, byla neděle, asi jedenáct hodin dopoledne a už neměli lístky. V pondělí a v úterý nejezdí. Pojede až ve středu a to už Martin musí být zpátky v Caracasu, ve škole kvůli zkoušce.
Usadili jsme se v baru nedaleko a Martin se vydal hledat posadu (něco mezi penziónem, hotýlkem, někdy i kempem). Vrátil se brzy, o posady není poblíž lanovky nouze. Byla moc hezká, levná, vybavená kuchyňkou, a různými odpočinkovými prostory se zavěšenými hamakami. Do večera jsme si prohlédli město, uličky, náměstí, k večeři ochutnali místní specialitu - výborné pstruhy a churasco de solomo - biftek. Nepřestává mě fascinovat výběr džusů z čerstvého ovoce, tady mají například moro (ostružina), guayaba (prostě guayava) a nebo durazno (takový jejich druh meruňky). Bohužel, cukrárna s největším výběrem zmrzlin na světě (kromě klasických inzerovali také česnekovou, cibulovou a pstruhovou) byla zrovna v době, kdy jsme procházeli kolem, zavřená. Upřímně si myslím, že to byla naše záchrana J.Ve městě jsme si prohlédli také místní Andskou univerzitu (Universidad de los Andes) a její archeologické muzeum. Také jsme si stihli objednat dvoudenní výlet do vesničky Los Nevados (Zasněžení), kam se jede džípem, budeme tam spát v místní posadě a prozkoumáme tam okolí.
LOS NEVADOS 24.3.-25.3.
Ve Venezuele se vstává brzy. Zabalili jsme si něco málo věcí na dva dny mimo civilizaci. Po snídani v blízké panederii jsme v půl deváté nastoupili do džípu a seznámili se s milým průvodcem - sympatickým a upovídaným asi pětadvacetiletým klukem Manolem. Jak jsme se později dozvěděli, má vystudovanou univerzitu - účetnictví, ale baví ho provázet turisty po horách a dělá i výstupy a přechody nejvyšších vrcholů. Dokud bude mít prý zdravá kolena, chtěl by raději dělat tohle než účetnictví.
Nejdříve jsme se zastavili v tržnici, kde Manolo nakoupil zásoby a my měli možnost podívat se na hromady exotického ovoce, zeleniny, suvenýrů, oblečení a pozorovat místní cvrkot. Asi po půl hodince jsme se vydali na cestu
Nejdříve jsme jeli po poměrně slušné asfaltce, ta brzy začala prudce stoupat. Občas jsme zastavili a kochali se výhledy do údolí. Pak se silnice změnila v prašnou cestu po úbočí hor a celou vzdálenost asi 70 km do Los Nevados jsme měli ujet asi za čtyři hodiny. Výhledy na okolní horstva byly úžasné.. Pohled dolů do propasti, která se otvírala vedle auta už tak nadšený nebyl. Řidič občas pohledem z bočního okénka kontroloval, jestli má pod koly dost země. Manolo nám cestou vyprávěl různé zajímavosti o místní vegetaci, o tom, jak tam sportovci jezdí na kole, o přechodech a výstupech na hory. V půlce cesty leží malá osada, u cesty jednoduchý bar a tam jsme ochutnali místní číču (chicha), zkvašený nápoj z kukuřice, ananasu a skořice..no, docela zajímavé, ale celou skleničku jsem vypít nedokázala.
Po asi čtyřech hodinách jsme skutečně do malebného městečka v prudké horské stráni Los Nevados. Malé náměstíčko Simona Bolívara, kde se sbíhaly asi tři uličky a do kopce jsme vyjeli k posadě Guamanchi, patří stejným majitelům jako ta v Méridě a je skutečně krásně obyčejná, čistá tradiční stavba s fascinujícími výhledy na okolní hory. Byli jsme ve výšce asi 2700 m.n.m., kolem kokrhali kohouti a slunce pálilo jako u moře.
Manolo uvařil v kuchyňce špagety s omáčkou a smaženou slaninou. Asi v půl třetí jsme se vydali na výlet. Byla to nenáročná túra po úbočí hory, když jsme obešli jeden kopec, otevřel se nám výhled na nejvyšší vrcholy hor, ale z druhé strany než z Méridy. Pro pořádek Pico León, Pico Torro, Pico Bolívar, Pico Espejo..aspoň co si pamatuji…
Naším cílem byl potok s můstkem, tam jsme snědli nějaké mandarinky a vyrazili zpět. Cestou jsme míjeli osamělé usedlosti (finky), kde místní na malých políčkách pěstují brambory. Mimochodem, políčka někdy tak prudce z kopce, že nechápu, jak se na nich udrží jak brambory, tak domorodci.
Za tmy jsme dorazili zpět do Los Nevados a tam jsme ještě navštívili místní rádio. Jiné než místní rádio tu nechytí. Vysílají tu vesměs dobrovolníci a bylo to docela milé. K večeři jsme si dali smažená vajíčka a kukuřičné placky a heřmánkový čaj - ten se prý v horách pije, říkal Manolo, a po večeři jsme dostali místní ostružinové víno….
Ráno bylo nádherně. Vstávali jsme brzy a po snídani, to jsme měli zase pšeničné placky a vajíčka, jsme se v doprovodu Manola, dvou osedlaných mul a jejich pána vydali k řece do údolí. Prudký asi hodinový sešup, no tohle jestli vylezu zpátky..Ale k tomu jsme tam měli ty dva koníky, mohli jsme jet na nich.
Nádherná řeka, ke které jsme dorazili se jmenuje Nuestra Seňora, lákala ke koupání. Pak jsme začali stoupat do protějšího kopce. Předem vybavená Zyrtecem na mou koňskou alergii jsem se rozhodla, že zkusím, jak indiánky jezdí na mule. No, na velbloudu jsem sice v životě nejela, ale takhle nějak si to představuju. Ale byla šikovná a do kamenitého příkrého kopce mě vyvezla jako nic. Jejich majitel José mě ujistil, že uveze až 130 kg, tak jsem byla ráda, že ji moc neobtěžuju.
Dorazili jsme ke starobylému statku, staršímu než celá vesnice Los Nevados, Setkali jsme se s prastarým farmářem a podívali se do jejich kaple, kterou měli ještě z doby než vznikl kostel v Los Nevados. Ve statku poklidně žije celá rodina, odříznuta od světa a víceméně jedí to, co si vypěstují. Děti chodí pravděpodobně do školy v Los Nevados, což je pěkná túra dvakrát denně, její půlku máme právě za sebou.
Vylezli jsme poslední prudký úsek kopce nad statkem a z hřebene se kochali nádherným výhledem do údolí, na protější kopec s vesnicí a v hloubce pod námi jsme viděli statek.
Cesta z kopce zpět k řece uběhla rychle, v řece jsme se vykoupali a pak už nás čekalo jen rozpálené prašné stoupání klikatou stezkou do Los Nevados. Zbaběle jsem usedla zase na koníka, José taky, Pavel a Martin šli a Manolo z tréninkových důvodů běžel.
V posadě na nás čekal výborný oběd, pečené kuře s rýží a čerstvý mangový džus. Obědvala tam také malá výprava dvou francouzských turistů a jejich průvodce - Manolova kamaráda, kteří se právě vrátili z výstupu na Pico Bolívar.
Zabalili jsme a společně s Francouzy a Venezuelany jsme absolvovali kodrcavou cestu džípem zpět do Méridy i s nezbytnou zastávkou na číču na půli cesty. Byly to dva dny plné zážitků. Poslední nervydrásající poznatek byl, že Martin někde nechal ledvinku s pasem a lístkem na autobus zpět do Caracasu.
Ten odjížděl asi za hodinu. Nebudu nic rozmazávat, dopadlo to dobře. Řidič džípu ledvinku našel v autě, stihl se včas vrátit a Martin stihl autobus. Uf…..
26:3.- LANOVKOU NA PICO ESPEJO
Ráno jsme se s Pavlem sbalili, zaplatili ubytování, batohy jsme si nechali v úschově v posadě a přes náměstí jsme odešli k lanovce (teleferico). Od půl osmé prodávali lístky, zařadili jsme se do fronty. Bylo čtvrt na osm, pěkných 25 stupňů a Venezuelané si houfně navlékali kulichy a rukavice. Lanovka se skládá ze čtyř samostatných úseků, domluvili jsme se při kupování lístků, že půjdeme předposlední úsek pěšky, jak nám poradil Manolo. Naštěstí pro mě cestou dolů. Dostali jsme slevu a u vedlejšího okénka jsme zaplatili poplatek na vstup do parku. Spodní stanice lanovky je v 1577 m.n.m., Když se kabinka rozjela ještě dlouho nám kynul Hugo Chávez v nadživotní velikosti. Překonali jsme hluboké údolí pod Méridou a už jsme stoupali nad pralesem k prvnímu přestupu - stanice La Montaňa (2442 m), další úsek (druhý) - stále nad pralesem k La Aguada (3452 m), pak už postupně přestal prales a nastoupil úsek párama (nízká vegetace, kamenitá stezka, trošku v mracích).Tento třetí úsek skončil přestupem v Loma Redonda (4045). Poslední úsek se lanovka vznášela nad dvěma jezery a skalnatými boky hory Pico Espejo ( pro neznalce španělštiny espejo=zrcadlo).
Ve výšce 4765 končí nejdelší (12,5 km) a nejvyšší lanovka na světě. Je to zvláštní pocit. Bylo tam chladno, ale snad ne na kulicha, dýchalo se tam tak trochu opatrně a při rychlejším pohybu byl nedostatek kyslíku trochu znát. Byla tam vyhlídka na okolní skalnaté vrcholy a velká socha panny Marie. Raději jsme sjeli o jednu stanici níže a vydali se páramem z Loma Redonda (kulatý hřbet) do La Aguada. Kamenitá, poměrně pohodlná cesta vedla pod lanovkou, lemovalo ji spousta typických rostlin, takové kulovité keříky šedozelené barvy, tzv. frailejóny (čti frajlechóny). Bylo to moc hezké. Poslední úsek k lanovce byl trochu do kopce a to jsme rychle ztráceli síly. Naštěstí to bylo jen kousek.
Poslední kabina z vrcholu jede v jednu hodinu, tak jsme to měli jen tak tak, abychom se dostali pohodlně dolů. Bylo to celé moc hezké.
Pak jsme se šli projít po městě, měli jsme dost času, autobus nám jel až večer. Následkem rychlé změny nadmořské výšky mě nezvykle rozbolela hlava. Naštěstí chvíle odpočinku, voda a paralen v kapse to brzy všechno spravily. Taky jsme se pokusili obelstít místní bankomaty. Náhodou jsme se totiž ocitli bez peněz, prostě jsme si jich do hor vzali málo. Bankomat vydává pokyny rychle a pokud se včas nezareaguje, akci vždy zruší. A pokyny vydává také zdánlivě nesmyslné jako například poslední dvě čísla pasu, jindy zase první dvě čísla pasu atd..Naštěstí nehrozí ztráta karty, protože jí vždycky kousek kouká. No, na závěr se mi podařilo vyzvednout v oficiálním kursu ( špatném, já vím) 200 Bolívarů (asi za 1500 Kč).
Večer jsme vyzvedli zavazadla, taxíkem odjeli na terminál, od taxíkáře jsme vyslechli spoustu dalších místních zajímavostí a autobusem odjeli do Caracasu.
Abychom neztráceli čas, v autobuse jsme shlédli film ve španělštině s anglickými titulky, jde i u nás a jmenuje se Já legenda. Naštěstí se v něm skoro vůbec nemluví, tak jsme mu i rozuměli! :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucy lucy | 25. dubna 2008 v 17:48 | Reagovat

moc pěkný, těším se na fotky:-)

2 Martin Martin | 1. května 2008 v 4:33 | Reagovat

Terezo prosím ulož tam ty fotky!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama