Canaima

13. května 2008 v 17:43 | Monika
Národní park Canaima se nachází na jihovýchodě Venezuely. Dostali jsme se tam asi hodinovým letem z Puerto Ordaz směrem na jih od delty Orinoka. Kdybyste si, tak jako já, představovali Canaimu jako nehostinné místo uprostřed pralesa, vlhké a špinavé, plné bahna, komárů, hadů,

pavouků, případně krokodýlů, číhajícího nebezpečí, nepohodlí, zkrátka jako z katastrofického filmu o amazonském pralese, tak na to rychle zapomeňte. Canaima je téměř idylicky krásné místo, plné neskutečných výhledů, přírodních krás, spokojených lidí a bezpečného prostředí.
Canaima je kombinace stolových hor, kterým místní ve svém jazyce říkají tepuy, řek, vodopádů a lagun s hnědočervenou vodou, pralesa a rozehřátých savan. Voda je léčivá, či alespoň nesmírně zdravá, protože je plná tříslovin z tlejících rostlin na stolových horách. Z rozsáhlých území na stolových horách stékají vodopády a řeky odvádějí vodu do laguny, u které leží campamento Canaima (osada nebo vlastně tábor, ale ve skutečnosti indiánská vesnice). V laguně skotačí indiánské děti, po hladině projíždějí indiánské kanoe s turisty. Slunce stojí v poledne skoro nad hlavou, stíny žádné, ale je příjemné teplo a od laguny pofukuje. Naše suché letní vedro bývá nepříjemnější. O trochu nepříjemnější je období dešťů, kdy někdy může pršet i celý den, jindy jsou přeháňky nebo bouřky. Období dešťů přichází v květnu. To se ale zase naplní vodopády, které v období sucha trochu skomírají.
Indiáni ve vesnici žijí poklidným životem, vesměs se živí turistickým ruchem. Žijí skromně, z procházky po ulicích vidíme domky více či méně upravené, někdy se život odehrává téměř na ulici ve venkovní kuchyni, kryté stříškou. Hospodyně ráno zamete z udupané hlíny napadané listí, kolem se batolí malé děti a někdo pospává v hamace. Indiáni si váží svého bezpečného života a jsou se svým skromným hospodařením spokojení. Nikam nespěchají, o děti se nemusí bát, i pro turisty je ve vesnici bezpečno. My jsme Canaimu navštívili mimo sezónu, ale v letních měsících je tam prý turistů plno, svážejí je tam cestovky z celého světa.
Hlavním magnetem je v Canaimě Salto Angel - nejvyšší vodopád na celém světě. Stéká ze stolové hory a je téměř 1000 metrů vysoký. V období dešťů se k němu jezdí na kanoích, v období sucha je však řeka vyschlá a jediný způsob, jak se k němu dostat, je přelet letadlem.
A jaký je? Nádherný! Z malého letišťátka čtyřmístnou cesnou jsme letěli asi padesát kilometrů na řekou, pralesem směrem ke stolovým horách a tam nám ho pilot ukázal. Nepříliš velký proud vody se ke konci měnil v jemnou mlhu a slunce v ní dělalo duhu. Pilot ho dvakrát obkroužil a pak přeletěl nad stolovou horu. Byl to opravdu krásný zážitek. I ty vysoké stolové hory. Příkré nepřístupné srázy vysoké až tisíc metrů…
Další výpravou byl výlet na kanoi na Ostrov orchidejí. Vyhlídková cesta jako z filmu (ale rozhodně ne katastrofického). Orchideje sice nekvetly, ale byly to krásné a nezvyklé pohledy na stolové hory, krásné koupání v řece, příjemní indiánští průvodci nám k obědu upekli kuřata na ohni, koupání v pramenu štěstí, procházka savanou a návrat až za soumraku..
Další den jsme přiletěli malým letadélkem zpět do Puerto Ordaz. V Puerto Ordaz, průmyslovém městě na dolním konci Orinoka, jsme navštívili elektrárnu. Venezuela má dostatek elektrické energie z vodních elektráren postavených na řece od stolových hor. Vznikla tam druhá největší přehradní nádrž na světě. Elektřinu vyvážejí do Brazílie. Ve Venezuele vlastně nechybí skoro nic. V Puerto Ordaz a okolí je dostatek železné rudy a obrovské železárny. V pralese se těží zlato a diamanty. Ropu mají už od třicátých let. Mohla by to být nejbohatší země na světě. Ale jak říká taxíkář Leo, asi kdysi dávno museli provést něco strašného, že jsou tak potrestáni tím, že neumějí svého potenciálu využít.
V Puerto Ordaz jsme zbytek času strávili v nádherném parku La Llovizna, jehož součástí jsou další obrovské vodopády. Park proplétá spousta potoků a připadali jsme si tentokrát opravdu jako ve vlhkém a horkém tropickém pralese. Když jsme odjížděli z parku na autobusový terminál, taxíkář nám cestou ukázal soutok Orinoka s řekou ze stolových hor. Bahnité a světlé Orinoko se spojuje s červenohnědou vodou a ještě dlouho trvá, než se obě vody promíchají.
Z Puerto Ordaz jsme odjeli nočním autobusem do Caracasu. Tam jsme měli celé dopoledne na zabalení kufrů a nakoupení dárků a odpoledne jsme se s Martinem, Caracasem a Venezuelou rozloučili a odjeli na letiště a tam už na nás čekalo obří jumbo do Paříže. Tak Martine, moc děkujeme, hezky jsi všechno zařídil a třeba se jednou vrátíme. Venezuela za to určitě stojí. Třeba už tam nebudou mít toho šíleného Huga, který jim ubližuje…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama