Morrocoy

2. května 2008 v 3:51 | Monika
Cesta do Tucacas 26.3.
Ráno jsme se probudili v autobuse na kraji Caracasu. Spalo se nám dobře, nosy jsme měli

omrzlé jenom trochu. Bylo asi osm a začínala ranní příjezdová zácpa. Měli jsme dostatek času na fotografování města z autobusu. Cestu lemovala zdálky malebná barevná barria, ušpiněné obytné mrakodrapy, ale i luxusní bytové domy se zahradami na střechách. V koloně do centra Caracasu jsme jeli asi dvě hodinky, což je prý ještě slušné a poměrně rychlé. Jak nám říkali Martinovi přátelé, všichni bohatší lidé jezdí auty a není výjimkou, že v rodině jich mají třeba čtyři nebo pět. Nafta nebo benzín nestojí skoro nic, ale ani pětiproudé dálnice nestačí v ranní a odpolední špičce zvládnout každodenní příval aut. Pavel z velvyslanectví nám říkal, že i čtyři hodiny se dá jet do práce…
Z autobusového terminálu jsme taxíkem dojeli k domu, kde bydlí Martin. Na zvonek však nikdo nereagoval a mobil měl Pavel vybitý, tak jsem napsala zprávičku na kousek papíru a strčila ji do vrat. Odešli jsme se nasnídat do oblíbené panaderie. Dali jsme si kávu a já jsem poprosila sympatického omeletáře o nabití telefonu. Pochopil a dokázal to zařídit. Mohli jsme v klidu snídat, mobil se nabíjel. Ještě jsme nedopili kávu a do panaderie vběhl Martin, který našel mou zprávu za vraty. Respektive našel ji pan domácí, který se vracel z banky. Martin byl doma, ale zvonek neslyšel. Dosnídali jsme, poděkovali za ochotu a nabitý telefon a šli jsme se převléknout a připravit na cestu za dalším dobrodružství. Tentokrát měl následovat odpočinkový pobyt u moře.
Vykoupali jsme se, zabalili, vypili si kávu a povyprávěli si s paní domácí a přijel pro nás kamarád-taxikář Leo. Odvezl nás k Martinově škole, kde bylo třeba v bance (přímo ve škole) vyzvednout peníze. Při té příležitosti jsme viděli tedy Martinovu školu. Je moc hezká. Vzdušná stavba plná průhledů, jednoduchá a moderní, z pohledového betonu, plná rostlin. Uprostřed jakási zimní zahrada bez střechy, do které může pršet, doplněná plastikami místního výtvarníka. Vlastně jsem se ještě nikdy nesetkala s takovým vztahem studentů ke škole jako právě k téhle. Váží si jí a neustále ji chválí. Výuku, profesory, budovu, spolužáky a Martin samozřejmě i jídlo. Asi to bude tím, že tu studují vesměs postgraduálně studenti, kteří si školu opravdu vybrali, při studiu pracují a školu si platí. A po jejím absolvování jsou i náležitě oceněni.
Martin zůstal ve škole a my s Leem jsme jeli do Tucacas. Leo mi neustále něco vyprávěl, vysvětloval, komentoval krajinu, průmyslová města, kterými jsme projížděli. A já jsem se ptala. Cesta byla krásná, lemovaná horami. Jeli jsme asi čtyři hodiny a projeli několika venezuelskými státy ze kterých si pamatuji už jen Carabobo a Falcón. Tam leží Tucacas a Falcón se jmenuje podle bývalého venezuelského prezidenta, který z toho státu pocházel. Cestou nás potkala i jedna nepříjemnost. Zastavili nás policisti, odstavili a říkali, že nebudeme moci jet dál. Leo pohotově odstranil ceduli "taxi" a šel vyjednávat. Vadilo jim, že má prasklé přední sklo. Nakonec policista mávl rukou s úsměvem a odjeli jsme. "Cos jim, Leo, říkal?" ptala jsem se. No, prý dokud bude Chávez dávat limit dolarů na osobu a rok, nemůže si Leo koupit nové sklo pro svou ameriku. To prý chápou i policisté tam, kde Leo bydlí a pokutami už ani nestraší.
Když jsme dojeli k moři, viděli jsme obrovské rafinérie, největší venezuelské bohatství. Voněly benzínem, lemovaly je kokosové palmy za nimi se pomalu stmívalo. Do Tucacas to bylo už blízko. Leo se několikrát zeptal, na papíru jsme měli napsané jméno a adresu posady, kde nám Martin na doporučení kamaráda zaplatil ubytování. Městečko bylo živé, takové provinční a dost cizí. Dům, u kterého jsme nakonec zastavili, nevypadal zvenku příliš lákavě. Vypadal spíš nelákavě. Na zazvonění nám přišel otevřít majitel, ano, jsme tu dobře. Vyndali jsme kufr, rozloučili se a Leo odjel.
Musím říct, že jsem poměrně s úzkostí čekala, co nás potká uvnitř. Ale uvnitř nás čekalo překvapení. Oáza, krásný dvůr plný zeleně, domečky s ubytováním, velký bar uprostřed, otevřená kuchyně, venkovní stolky a židle. Ubytovali jsme se v kamenném domečku a za chvilku ťukala paní kuchařka, měli jsme připravenou večeři. Polévku z nějaké zeleniny, chutnala trochu jako dýňový krém, a rybu se salátem a s rýží a pak dokonce zmrzlinu.
Hezký závěr náročného dne. Zalezli jsme si do postele, za hlavou nám hučelo moře a ještě víc klimatizace a mně ty nekončící rozhovory ve španělštině. Tak co asi bude zítra?
Tucacas 27.3.-1.4.
Ráno jsme se probudili a zjistili, že ve dne je posada snad ještě hezčí než v noci. Seznámili jsme se s místními hlídači - dvěma rotvailery a jedním vlčákem. Rotvailer byl Nero a vlčák "Comisario Rex", to bylo úsměvné, kam až doputovala rakouská detektivka. Ta globalizace! Snídaně opět výborná, kukuřičné placky, lečo, máslo, marmeláda a spousta čerstvého džusu z takových jako "kubánských" pomerančů. Po snídani jsme se vypravili na celý den k moři, u posady však koupání není. Majitel každý den odváží své hosty na motorovém člunu na nedaleké korálové ostrovy, s jídlem a pitím na celý den a večer zase přiveze zpět. Zeptal se nás kam bychom rádi, ale nechali jsme ho vybrat, stejně tam neznáme nic. Cestou na člunu jsme viděli ostrovy porostlé mangrovovým houštím, chyběli jen krokodýli. Občas se ukázala bílá čisťoučká pláž, s kokosovými palmami, slunečníky a křesílky. Na ostrovech se rozkládá národní park Morrocoy. Sezónu tu mají o vánocích, velikonocích a o prázdninách. My jsme přijeli mimo sezónu, takže jsme tu byli skoro sami. Bílý písek, modrá průzračná a teplá voda, barevné ryby a koráli (y?), palmy skloněné k vodě, slunce..Bylo tam krásně. Takhle koncem března..A jak to dopadlo? Líbilo se nám tam. Mazali jsme se, ale přesto jsem si dokázala spálit břicho a nárty, to už se mi tedy opravdu dlouho nestalo. Já, která na Mallorce všechny napomínám, pořád rozdávám rozumy, jak se mají mazat a sama skoro nevystrčím nos ze stínu!
Večer za námi dorazil Martin a pak jsme tam odpočívali i s ním. Každý den jsme po snídani doplnili zásobu jídla a pití pivem a vydali se lodí na ostrovy. Na ostrovech jsme se koupali, opalovali, četli si, Pavel s Martinem se potápěli a prohlíželi si ryby a korály. Jo, a k těm korálům. Na zemi bylo spousta krásných kamenů a jak mě Martin poučil, všechno to byly korály. Na ostrově Sombrero jsme i viděli, jak vlastně ostrovy vznikaly. Kus od břehu v moři útesy, o které se rozbíjely vlny. A klidný úsek mezi útesy a břehem se pomalu zanáší pískem a ostrov se tak rozšiřuje. Každý den jsme navštívili jiný ostrov, všechny byly nádherné. Kromě nás bydleli v posadě ještě tři Venezuelky se svým kolumbijským přítelem, trenérem squashe z Caracasu, Martin si s ním domluvil, že si v Caracasu zahrají. A také dva Italové z Benátek.
Večer jsme občas vyrazili do městečka. Martin si koupil plavky, já žabky, ochutnali jsme kokádu, což je směs rozmixovaného čerstvého kokosu, sušeného mléka, kokosového mléka a ledové tříště. Bylo to výborné. A také moc hezká podívaná, jak tam ten chlapík šikovně sekal kokosy mačetou.
Pokusili jsme se koupit hamaku. Líbily se nám čím dál více. V naší posadě nám visela jedna hned u našeho domečku. Měly nádherné barvy a příjemně se v nich leželo. Ale v Tucacas jsme na žádnou nemohli natrefit. Jo v Méridě, tam jich měli..
Jednou večer jsme si chtěli koupit víno. Alkohol se prodává ve speciálních prodejnách- licorerias. Prodavač dlouze hledal a pak našel nějaké stolní německé za 38 Bolívarů. Tak to jsme si raději za 20 koupili rum ze Santa Teresy a láhev Coly a Martin nám pak v posadě vyráběl Cuba Libre.
Speciálním zážitkem bylo odesílání pohledů. Jednak je skoro nikde neprodávají. Tyto jsme si přivezli už z And. V Tucacas jsme vyhledali poštu. Byla roztomilá. Chodbička, okénko zdobené zelenými čtyřlístky a dva černí úředníci. Chvíli dlouze hledali ve skříních, až našli známky. Pak dlouze zjišťovali jaké známky nalepit do Evropy (asi za 6 Kč na jeden).
Pak nemohli najít známky příslušné hodnoty a přesvědčovali mě, ať tam nalepím čtyři na jeden pohled. Říkala jsem, že to ne, ať mi raději prodají dražší známky. A pak nakonec našli ty správné známky. Na závěr budiž řečeno, že od odeslání už uplynul více než měsíc a pohledy stále ještě nedorazily……
Na ostrovech jsme sbírali mušle, ty největší a nejkrásnější našel Martin. Koupila jsem od místních prodejců korálky z mušlí, semínek a skořápek kokosových ořechů. Jeden usměvavý kluk mi připomínal Ondru Halouzku, tak jsem mu to hned řekla, že je podobný synovi mé kamarádky. Věnoval mi k mým nákupům navrch náramek. A pak ještě vyšplhal na palmu a přinesl mi kokosový ořech.:-)
V úterý, 1.4. jsme jeli zpět do Caracasu. Náš pobyt u moře byl krásný a zažili jsme spoustu zajímavostí, ale už nás čekaly další zážitky. Z Tucacas do Valencie jsme jeli místním obyčejným autobusem. Měl otevřená okna i dveře a celou cestu hrála z reproduktorů krásná místní hudba. Z Valencie jsme pokračovali už patrovým luxusním autobusem a v sedm večer jsme byli doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama