Pico Oriental

20. května 2008 v 20:01 | Martin
Už dlouho jsme z Caracasu koukali na vysoký Pico Oriental, tyčící se přímo nad městem do výšky přes 2600 metrů. Postupem času jsme se s Radkou začali bavit o tom, že tam musíme vylézt. Našel jsem mapy, podle kterých to je tak pět hodin výstupu a tři hodiny sestupu k lanovce

a lanovkou pak dolů, čili pořádný celodenní výlet. Několikrát jsme si už stanovili datum výstupu, ale pak nám to pokazily silné deště nebo naše jiné plány. Konečně jsme se domluvili, že nadcházející sobotu se tam vypravíme. Ráno vstaneme brzy, abychom tak v sedm hodin začali stoupat. Můj úkol byl zeptat se dalších lidí, jestli by šli s námi. Kdo připadal v úvahu? Z nových zahraničních studentů akorát Rakušan Domino, který rád leze po horách. Na Poláky, kteří také s námi na IESA studují jsme mohli předem zapomenout: Renata by tak brzy ráno vůbec nedokázala vstát a také pochybuju že by výlet zvládla. Radek by se o něco takového vůbec nepokoušel, je to městský člověk, podobně jako byl Antonio (ten odjel už před měsícem) a chodit do hor ho rozhodně nebaví. Z Venezuelců mě napadl jen Abuelo a tak jsem mu dal vědět. Abuelo se na nápad netvářil příliš nadšeně, prý je to moc náročné. Vymyslel alternativní program: vyjet lanovkou nahoru k hotelu Humboldt a odtud přes Pico Occidental (západní vrchol) na Pico Oriental (východní vrchol). Úplně se mi to nelíbilo, protože to znamenalo, že půjdem tam i zpátky stejnou cestou, ale zase je to prý nejhezčí cesta na Ávile.
Lanovka začíná jezdit v deset ráno, tak jsme se domluvili, že v deset vyjedeme. Jelikož jsme ve Venezuele, přijel pro mě Abuelo v půl jedenácté a lanovkou jsme vystoupali nahoru v jedenáct. Bylo nás pět: Radka, Abuelo, Domino, já a Abuelova kamarádka Maru, která žije už šest let v Norsku, ale v současné době pracuje pro ropnou společnost ve Venezuele. Došli jsme k Humboldtu, odkud vede naše cesta. Na začátku cestičky stál strážce parku a vysvětlil nám, že kvůli nebezpečí požáru je cesta až do 15. června uzavřená. Docela jsme se divili, že hrozí požár když poslední dny lilo jak z konve, ale na takové nesmyslné věci si člověk ve Venezuele už musí zvyknout. Scházeli jsme tedy smutně zpět ke stanici lanovky, že to zkusíme obejít přes Galipán, vesničku na druhé straně kopce než je Caracas. Cestou dolů jsme potkali dalšího strážce parku a tak jsme se ho zeptali ještě jednou, jestli můžeme jít naší cestou. Řekl nám, že to není žádný problém, jen se musíme zapsat v kanceláři národního parku ve vrchní stanici lanovky. O něco veselejší jsme tedy zamířili ke stanici lanovky opatřit si to povolení. Když jsme přišli k lanovce, vysvětlil nám další strážce parku, že cesta je uzavřená, protože hrozí požár. No to už bylo i na Venezuelu dost. Sešli jsme tedy pod stanici lanovky odkud jezdí džípy, zaplatili každý čtyři bolívary a dojeli asi dva kilometry do Galipánu. Tam už jsme se zeptali, kudy se jde na Lagunazo a Pico Occidental. Místní nám rádi poradili a my se se zpožděním vydali na cestu: místo v deset v poledne. Prošli jsme vesničkou a vydali se kolem rozsáhlých zahrad s okrasnými květinami, které místní pěstují a následně prodávají v Caracasu. I v dvoutisícové výšce bylo pěkné horko a na nebi ani mráček. Fotili jsme a pomalu stoupali směrem na Lagunazo. Po chvíli jsme došli po hotel Humboldt, kde začalo opravdové stoupání. Leze se po cestičce, ze které časem voda vytvořila hluboké koryto, takže sem nepronikne ani nejmenší vánek, který by vás v horkém dni osvěžil. Pomalu se ale otevírá výhled na protější kopec s hotelem Humboldt, na Caracas na jedné straně a na Galipán a moře na straně druhé. Stoupání není naštěstí tak dlouhé a po chvíli docházíme na Lagunazo, pramen kde se můžeme konečně osvěžit. Kousek nad Lagunazem uvidíme několik lidí se stanem, kteří také porušují zákaz vstupu do národního parku, dokonce i mají rozdělaný oheň a něco grilují. Takto se ve Venezuele dodržují zákony. Kousek od lidí se stanem se vyleze na hřeben Pico Occidentalu odkud je fantastický výhled na celé pobřeží na severní straně a na Caracas na jihu. Po hřebenu vede docela pohodlná cesta až na vrchol. Na Pico Occidental (2480m) jsme vystoupali asi po další hodině cesty a konečně jsme také zahlédli náš cíl, 2640 metrů vysoký Pico Oriental.
Každou chvilku koukáme na hodinky, jestli nám zbývá dost času. Ve tři ještě zdaleka nestoupáme na Oriental, pouze scházíme z Occidentalu do sedla mezi oběma horami. V sedle jsme se rozhodli, že už nemáme čas jít dál a že se musíme vrátit. Bylo to další zklamání z nezdolaného vrcholu, podobně jako tenkrát v Andách při výstupu na Pan de Azúcar. Rozbalili jsme tedy svačinu, najedli se a zase začali stoupat zpět na pico Occidental. Sestup na Galipán byl poněkud rychlejší než výstup. V Galipánu jsme byli něco před šestou, chvíli před západem slunce. Usadili jsme se v místní restauraci a s chutí si dali polévku a sandwich de pernil (zapečený sandwich s vepřovým masem) a všechno to zapili ostružinovým džusem nebo pivem. Po jídle jsme se vydali džípem zpět ke stanici lanovky. Provozovatelé džípů z Galipánu se snaží svá vozidla naplnit vždy co nejvíce a tak poslední pasažéři sedí půlkou zadku nad silnicí. Tentokrát jsem byl poslední já, opravdu to není příjemný pocit při té rychlosti džípu a sklonu vozovky. Nakonec jsem ale ve zdraví slezl a všichni jsme se vydali na sestup lanovkou. Organizace nástupu do lanovky je velice směšná. Před vstupem na lanovku jsou na zemi čísla, na která vás hned některý zaměstnanec lanovky nasměruje. Další zaměstnanec pak kontroluje lístky a upozorňuje, že nástup do lanovky je vážná věc a že opravdu musíte stát na číslech a ne někde jinde. Když pak lanovka přijede, další pracovník vás zavolá, konečně opustíte čísla a usadíte se do lanovky. Poslední zaměstnanec vás upozorňuje že musíte po celou dobu pobytu v lanovce sedět na svých místech vždy stejný počet lidí na každě straně lanovky (lichý počet lidí bývá vážný problém). Pak lanovka zajede do tmy a je vidět krásný výhled na Caracas. Na dolní stanici se přílišná organizovanost opakuje znovu. Příjemně unavení se tím ale nezabýváme a jedem domů spát. Cestou se domlouváme, že příští týden se pokusíme o Pico Oriental znovu, a tentokrát zamíříme rovnou přes Galipán.
Následující víkend jsme opravdu na Pico Oriental vystoupili, nebylo tak hezky a tak výhledy nebyly nic moc, ale aspoň nebylo takové horko a výstup byl mnohem příjemnější. Na zpáteční cestě jsme se znovu stavili na polévku a sandwich. Za pouhý týden tam stačili docela výrazně zvednout ceny, no inflace dorazila i do Galipánu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 máma máma | 20. května 2008 v 21:59 | Reagovat

Martine, moc hezké, díky. A nádherné fotky, o to lepší, že vím, kde jste to byli. Tak ještě hodně hezkých zážitků..

2 Honza Kykal Honza Kykal | E-mail | 21. května 2008 v 18:32 | Reagovat

Tak to ti Lexo závidim,užíváš si, přeju ti to. Tady chčije a chčije, prostě zážitek. Hned bych jel na ty pláže ejjjjjjjjjjj

3 Radka Radka | 29. května 2008 v 1:01 | Reagovat

Martine, my sme prece tak pozde vyrazili, protoze sme byli po parbe a posunuli to na pul 11. Prece Hernanovy narozeniny nezamlcis :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama