Zima ve Venezuele: Andy

2. června 2008 v 21:17 | Martin
Koncem května jsme se rozhodli, že znovu pojedeme do Méridy a tentokrát opravdu pojedeme nejdelší lanovkou na světě. Před cestou jsem se informoval u Manola, průvodce turistů v Méridě, jestli lanovka opravdu jezdí. Řekl mi že ano, a tak jsem jel koupit lístky na autobus.

Jelo nás pět: Já, Abuelo, Radka, Domino a Renata. Vyjeli jsme v devět hodin z terminálu Flamingo poblíž stanice metra Los Dos Caminos. Cestou jsme shlédli film o teroristickém útoku na amerického prezidenta, vypadal docela zajímavě, ale v půlce jsem usnul, takže nevím jak skončil. Do Méridy jsme přijeli se zpožděním asi v jedenáct, koupili jsme lístky na zpáteční cestu a nasnídali se. Pak nás napadlo, že zajdem do kanceláře národního parku koupit mapu, další den jsme totiž chtěli dojít přes hory do vesnice Los Nevados. Kancelář parku byla kousek od autobusového nádraží, za pět minut jsme tam došli. V ulici před kanceláří byla manifestace na podporu RCTV, nezávislé televizní stanice, kterou nechal prezident Chávez před rokem zavřít. Bylo smutné vidět, jak málo lidí na její podporu přišlo. Bylo něco po dvanácté a strážcům parku začínala pauza na oběd, naštěstí ale někdo z demonstrujících zaparkoval přímo u výjezdu z parkoviště a strážci nemohli odjet autem a pěšky by na oběd přece nechodili. Zůstali tedy před kanceláří a scháněli majitele auta. Jeden z nich, vousatý starší pán nám vyhověl a mapu nám okopíroval. Řekl nám také že v poslední době mají špatné vztahy s vedením lanovky a možná nedostanem povolení pro vstup do parku, ale s tím si nemáme dělat starosti a pokračovat do Los Nevados bez povolení.
Dalším naším cílem byla posada Guamanchi, kterou jsem už znal z mého dřívějšího pobytu. Nasedli jsme tedy do dvou taxíků (pět lidí je špatný počet na cestování) a odvezli se na Plaza las Heroínas. Ubytovali jsme se v posadě a vyrazili se podívat na lanovku, jestli náhodou nejdou koupit lístky den předem a ujistit se jestli lanovka opravdu jezdí. Po lednových zkušenostech, když nám slibovali že lanovka pojede a nakonec stejně nejela byly naše obavy oprávněné. V pokladně nám řekli, že lístky si musíme koupit až druhý den ráno, předtím než pojedem. Zrovna přijížděla lanovka plná lidí v čepicích, šálách a rukavicích a my to sledovali, slunce na nás pražilo a bylo nám vedro. Venezuelané si libují v šálách a čepicích a kdykoliv je jen trochu chladněji, rádi si je oblékají. Hugo Chávez říká něco jako že lanovka v Méridě je výsledkem práce socialistického lidu a revoluce, přitom lanovka v nezměněné podobě vozí turisty už od roku 1960. Jediné co revoluční vláda Huga Cháveze pro lanovku udělala, bylo, že nechala na stěnu první stanice lanovky umístit obrovský portrét svého vůdce.
Po prohlédnutí stanice lanovky jsme zamířili na oběd dát si místního vyhlášeného pstruha. Jídlo bylo dobré, levné a hlavně ho bylo hodně a tak jsem byl velice spokojený. V Méridě mají kromě lanovky ještě jeden světový rekord, zmrzlinárnu s nejvíce druhy zmrzliny na světě. S plným žaludkem nás ale představa dalšího jídla moc nelákala, a tak jsme vyrazili na prohlídku města. Na Plaza Bolívar jsme se podívali do katedrály o kus dál ve staré budově bývalého arcibiskupství jsme shlédli výstavu moderního umění a na Plaza Milla jsme zašli na kafe a na džus. Cestou jsme míjeli prodače suvenýrů a dak došlo i na nějaké to nakupování. Poté co nám trochu vytrávilo jsme zamířili k oné zmrzlinárně. Množství zmrzlin bylo ohromné, kromě tradičních ovocných měli také zmrzliny zeleninové, masové a rybí. Já jsem neprojevil příliš odvahy a okusil kukuřičnou, švestkovou, kokosovou a mátovou zmrzlinu. Radka byla o něco odvážnější a zkusila paprikovou a rajčatovou, ta papriková byla velmi dobrá, ale rajčatová nám nechutnala. Abuelo projevil nejvíce kuráže a koupil si krevetovou. Ochutnal jsem ji a nic odpornějšího jsem ve svém životě ještě neochutnal, představte si zmraženou rozmixovanou a oslazenou krevetu, fuj. Se zmrzlinami jsme se vyfotili a pomalu jsme je dojídali. Když jsem dojedli přišla ke mně krásná Venezuelanka, jestli si mě může vyfotit, souhlasil jsem ale nebyl jsem schopný říct nic jiného. Jak rychle přišla, tak i odešla a já nestačil ani zareagovat. Moje Lucka má veliké štěstí, že mám tak pomalé reakce. Pak už jsme zamířili do naší posady trochu si oddechnout. V Méridě je slavná diskotéka, jmenuje se La Cucaracha, česky šváb, nevím jestli to je úplně příhodné jménu pro diskotéku. Chtěli jsme se do Švába aspoň podívat, protože nám to každý doporučoval, ale ráno nás čekalo brzké ranní vstávání a výstup do vysoké nadmořské výšky, a tak jsme zůstali v posadě. Později večer jsme zašli do restaurace naproti na polévku. Pizca Andina je vynikající místní polévka a je pěkně sytá, jako večeře nám úplně stačila. Po večeři jsme se usadili na terase v posadě, vypili nějaké to pivo a pak šli spát.
Ráno jsme vstali něco před sedmou, zašli na snídani a pak rovnou k pokladně lanovky. Lanovka jezdí od osmi, ale už v půl osmé byla u pokladny docela slušná fronta. Když už jsme stáli ve frontě, zavolal mi kamarád z IESA, Roldán, ať na něj prý počkáme, že chce jet s námi. Řekl jsem mu, že už jsme v frontě, aby si pospíšil. Přispěchal asi za deset minut ještě než jsme se dostali k pokladně. Měl na sobě kovbojské boty, které rozhodně nebyly na chození po horách, ale Roldán s námi náš výlet i přesto chtěl absolvovat. Když předtím mluvil se svou babičkou, ta mu řekla, že by měl poprosit panenku Marii aby zařídila, aby Chávez přestal být prezidentem. V těchto botech bude trpět tak, že mu Marie určitě vyhoví. Ve čtvrt na devět jsme se dostali k pokladně a koupili lístky. Lanovka se skládá ze čtyř úseků, v každé z přestupních stanic je nějaký čas na aklimatizaci. Na zpáteční cestě jsme chtěli vystoupit v předposlední stanici a odtud zamířit do Los Nevados. V pokladně nám řekli, že nedostaneme povolení pro vstup do národního parku a nechtěli nám lístek vydat. Zašel jsem za jedním pracovníkem národního parku, který stál poblíž a vysvětlil mu co chceme, on řekl, že povolení přestali vydávat. Řekl jsem mu tedy, že jsme domluvení s jeho kolegou co nám den předtím prodal mapu, že můžeme jít bez povolení. On mi nevěřil a tak jsme mu vousatého šedovlasého pána popsal. Po chvíli přesvědčování uvěřil a zapsal mě jako horského vůdce, ale vstup do parku jsme si museli zaplatit, za každého 5 bolívarů. Teprve po získání vstupného do parku jsme si mohli koupit lístek na lanovku.
V půl deváté jsme vyjeli. Přehoupli jsme se přes údolí řeky Chamy a na cestu nám levou rukou mával soudruh Chávez ze stěny stanice lanovky. První úsek lanovky vede nad deštným pralesem. Ve druhé části můžete pozorovat, jak se prales mění na páramo, krajinu s typickou nízkou vegetací, z tohoto úseku již můžete pozorovat nejvyšší horu Venezuely, Pico Bolívar. Má po přeměření 4980 metrů, ale Venezuelané upřednostňují uvádět starou hodnotu 5007 metrů, přece jenom toto číslo vypadá lépe. Třetí úsek do stanice Loma Redonda vede nad páramem, když jsme tudy projížděli, schoval se nám Pico Bolívar v mlze a brzy pohltila mlha i naší lanovku. V posledném úseku přechází páramo ve skalnatou pustinu. Konečná stanice na vrcholu Pico Espejo je ve výšce 4780 metrů, výška je tu docela cítit a po zdolání schodů se musíte na chvíli zastavit a vydýchat. Když je mlha, není toho na vrcholku moc k vidění, je tu socha panny marie, pamětní deska připomínající vysokou nadmořskou výšku a to je tak všechno. Abuelo, který už tu byl dříve říkal, že je odtud výhled na zasněžené vrcholky Bolívar a Humboldt a na spoustu dalších vrcholů, tento výhled nám ale tentokrát zakryla mlha. Udělali jsme tedy pár povinných fotek a odebrali se do místní restaurace se zahřát, byla docela zima. V restauraci jsme si dali polévku nebo arepu, případně oboje. Za chvilku jsme z okna viděli, že začalo hustě sněžit. Já a Abuelo jsme neváhali a vyběhli ven vyfotit tento ve Venezuele nepříliš obvyklý úkaz. Bylo legrační vidět všechny ty tropické Venezuelany fotící se se sněhem, který velká většina z nich viděla poprvé v životě. Po focení už byl pomalu čas na návrat, cesta do Los Nevados podle průvodce trvá pět až šest hodin a chtěli jsme mít jistotu že poslední úsek nepůjdeme potmě. Rozloučili jsme se s nejvyšším bodem našeho výletu a nasedli na lanovku. Po několika málo vteřinách pohltila lanovku vánice a nebylo vidět nic jiného než kolem poletující vločky.
O stanici níže, ve výšce 4000 metrů, už nesněžilo, ale drobně poprchávalo. Vystoupili jsme a vydali se na cestu de Los Nevados. V první části cesty nás čekalo docela náročné stoupání. V této výšce už je docela cítit nedostatek kyslíku. Na každého výška působí rozdílně, někdo ji ani necítí, druhý se zadýchává a třetímu může být špatně od žaludku, přitom vůbec nezáleží na fyzické zdatnosti. V naší skupině se zdaleka nejlépe šlo Renatě, na kterou snad nadmořská výška neměla vůbec vliv a nasadila rychlé tempo. Já jsem na tom byl také relativně dobře a držel jsem s Renatou krok. Zbytek skupiny byl o poznání pomalejší a co chvíli musel zastavovat na vydýchání. Stoupání nebylo dlouhé a za chvilku jsme došli do sedla mezi horami Pico Espejo (Zrcadlo) a Pico El Toro (Býk) ve výšce 4250 metrů kde kříž označoval konec stoupání a začátek dlouhého sestupu až do Los Nevados ve výšce 2500 metrů. Sestup byl výrazně rychlejší, protože se člověk nezadýchával. Při sestupu se ale projevila kvalita Roldánových bot a ten začínal značně trpět. Při sestupu se střídal prudký déšť s mírným vytrvalým. Když jsme sestoupili o něco níž, otevřel se nám výhled na jihozápadní stěnu Pico Bolívar, po které stékalo množství vodopádů. Také přestalo pršet a šlo se pohodlněji, tedy všem kromě Roldána, který měl nohy samé puchýře. Asi v půl páté jsme došli k prvním domům poblíž Los Nevados. Celkem unavení jsme s radostí uvítali ceduli, která s množstvím pravopisných chyb nabízela pivo. Starý pán, který pivo ve svém domě prodával se prý podílel na stavbě lanovky před padesáti lety a prý tahal z na zádech z Los Nevados padesátikilové pytle cementu až k horní stanici. Pivo stálo 2,5 bolívaru, což je nákupní cena v supermarketu, a to se nám ještě omlouval, že je to tu tak drahé. Poseděli jsme a popovídali si s horským vůdcem, který se tu také zastavil a naší cestu právě zdolal asi za dvě hodiny. Roldán řekl, že už nemůže pokračovat dál a že potřebuje mulu, která by ho hodila asi půl hodinu cesty do Los Nevados. Kolem právě procházelo pár zemědělců a jedem z nich slíbil, že s mulou přijde za dvacet minut. Radce a Renatě začala být zima a tak se Abuelo nabídl, že je zavede do posady napřed a že já s Dominem počkáme na mulu a doprovodíme Roldána. Čekali jsme asi čtyřicel minut a mula nepřišla, rozhodli jsme se tedy pokračovat pěšky. Obloha se v tu chvíli rozzářila červánky a já i Domino jsme fotili co nám síly stačily. Za chvilku za námi přispěchal pán s mulami a naložil unaveného Roldána.
Už se začínalo stmívat když jsme přišli do Los Nevados. Zjistili jsme že nám za tu chvilku stačil Abuelo vypotřebovat všechnu teplou vodu, v této zimě to nebylo zrovna příjemné zjištění. Příjemnější bylo, že za půl hodiny nás čekala večeře. Po večeři Abuelo otevřel rum, který vzal s sebou na zahřátí a tak jsme ho společně vypili. Byla opravdu zima, ale naštěstí se voda v bojleru stačila znovu ohřát a tak jsem se mohl i osprchovat. Pak už jsem s chutí ulehl ke spánku. V ledové místnosti pod několika dekami se spalo velmi dobře. Ráno jsem se probudit asi v šest, koukl jsem z okna a viděl jasný den, všechny hory kolem byly nádherně osvícené, tak jsem to všechno vyfotil a znovu zalehl ke spánku. V osm jsme se všichni sešli u snídaně: arepy z pšeničné mouky, vajíček, sýra a bílého kafe. Rozhodli jsme se projít k řece, která teče necelou hodinku od vesnice. Vydali jsme se dolů na Bolívarovo náměstí, které v žádné venezueleské obci nesmí chybět. Tam na Roldána čekala mula, bez které by nebyl schopný výlet zvládnout. My ostatní jsme se vydali pěšky za mulou dolů do údolí. Převýšení z vesnice k řece je asi 500 metrů. Brzy jsme sešli až k řece. Bylo docelo teplo a tak jsem se rozhodl v ledové řece vykoupat. Bylo to velice příjemné a všem jsem to doporučoval. Nikdo však nesebral dostatek odvahy k tomu, aby mě následoval. Po vykoupání, svačině a odpočinku jsme se odhodlali k návratu. Výstup byl docela náročný, ale příjemnější než sestup. Nahoře na nás už čekal oběd a po obědě džíp do Méridy.
Cesta do Méridy je prašná a vede v prudkém svahu nad řekou. Chvílemi dokonce i řidič zavíral oči strachy když vedla úzká cesta nad osmisetmetrovým bez jakéhokoliv zajištění. V půli cesty jsme zastavili na občerstvení, dali jsme si chichu, místní nápoj z kvašené kukuřice, takový kukuřičný burčák. Já si dal také empanádu se skvělou pikantní omáčkou. Pochvilce jsme pokračovali dále až do Méridy. Cestou jsme počítali křížky u cesty, nebylo jich málo. V Méridě jsme zašli do restaurace na večeři a Roldán odkulhal domů léčit si nohy. Po večeři jsme se rozloučili s Abuelem, který musel odjet do Caracasu o den dřív než my. Večer jsme chtěli navštívit Cucarachu nebo jiný podnik, ale jelikož byla neděle a stejně by tam moc lidí nebylo a protože jsme byli unavení zůstali jsme v posadě. Rozhodli jsme se, že vyzkoušíme slavné místní ostružinové víno. Nabídl jsem se, že ho skočím koupit. Vyšel jsem ven, kde se mezitím dalo do deště a šel k prvnímu obchodu s alkoholem, byl zavřený. Šel jsem tedy hledat jiný, ale jak mi řekl prodavač párků v rohlíku, v neděli vše zavírá dříve, ale že se prý mám zeptat o kus dále. Zeptal jsem se tedy skupinky zevlující opodál. Jeden kluk mi řekl, že víno už opravdu dnes neseženu, ale že může sehnat pivo. Souhlasil jsem tedy, a zašel s ním za jeho kamarádem výčepním, který mi v restauraci prodal několik lahváčů. Když jsem odcházel zpět k posadě, přiběhl za mnou ještě ten kluk, jestli prý nechci kokain, levný a kvalitní. Řekl jsem že rozhodně ne a radši se s ním už nebavil. V posadě jsme se usadili na terase, popovídali si a za chvíli šli spát.
Ráno jsme vyšli před posadu kde nás přivítalo sluníčko. Na Vrcholcích Pico El Toro a Pico El León byl vidět čerstvý sníh. Zanedlouho jsme se sešli s Roldánem a ten nás zavedl na místo, kde dělají skvělé obrovské empanády plněné černými fazolemi, sýrem, masem a banánem (plátano, banán na vaření). Pak už jsme se vydali k organizátorům výletů, kteří nám nabídli za rozumnou cenu výlet mikrobusem na různá místa v páramu. V mikrobuse jsme jeli jenom my čtyři, Roldán s námi nejel. Vyjeli jsme na nejvyšší místo ve Venezuele, kam se dá dostat autem: 4200 metrů vysoký Pico El Aguila (orel). Cestou se zkazilo počasí a nahoře vydatně pršelo a nic jsme tedy neviděli. Odtud jsme zamířili na chovnou stanici kondorů. Kondoři byli opravdu velikánští, ale bohužel byli kvůli dešti zalezlí ve svých domečcích. Déšť o něco zesílil a tak jsme znovu nasedli do našeho vozidla a nechali se odvézt k laguně Mucubají. Tam jsme zalezli do restaurace a dali si něco na zahřátí. Když jsme vylezli ven přestalo pršet a i mlha se trochu roztrhala. Využili jsme toho a zajeli se podívat k laguně. Bylo zajímavé vidět to samé místo přesně o čtyři měsíce později za úplně jiných klimatických podmínek. V lednu svítilo sluníčko, bylo teplo, spousta turistů a všude kolem nás se tyčily štíty nejvyšších venezuelských hor. Dnes jsme si připadali spíš jako na podzim u nějakého šumavského jezera: mlha, zima, byli jsme tu sami a vysoké hory vidět nebyly. I tento druhý pohled měl něco do sebe. Za chvilku začlo znovu pršet a tak jsme nastoupili do mikrobusu a odjeli zpět do Méridy.
V Méridě nás přivítal silný tropický liják, silnice připomínaly rozvodněné řeky a nám zbývaly dobré tři hodiny do příjezdu autobusu. Rozhodli jsme si vzít taxíka na cestu do restaurace, nechtěli jsme zmoknout, aby nám v autobuse nebyla zima. Kvůli té spoustě vody a vrcholící doprávní špičce se ucpaly všechny ulice v Méridě a kilometrová cesta na Plaza Milla nám zabrala hodinu a čtvrt. Při vystupování z taxíku jsme si všichni pořádně namočili boty a za deset vteřin cesty mezi taxíkem a restaurací stačili zmoknout. Po jídle, výměně mokrých ponožek a usušení bund jsme nastoupili do dalšího taxíku, který nás odvezl na autobusové nádraží. Zanedlouho jsme seděli v autobuse a těšili se, co nám dnes pustí za film. Pustili nám akční snímek In The Hell (V Pekle) s Jean-Claude Van Damem, asi nejbrutálnější film co jsem kdy viděl a aby toho nebylo málo, pustili nám ho hned dvakrát! Do těchto autobusů by měli zakázat vstup osobám mladším osmnácti let, vzhledem k tomu jaké filmy tu pouští. Po této podívané se nespalo příliš dobře a navíc kvůli špatnému počasí, častým nočním zastávkám a neuvěřitelné koloně v Caracasu jsme do cíle přijeli asi o čtyři hodiny později.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin Martin | 2. června 2008 v 23:50 | Reagovat

Pizca Andina:

dáme vařit brambory, kuřecí kousky, cibuli vcelku a česnek. vaříme tak dlouho až jsou brambory uvařené. přidáme nadrobno nakrájenou cibuli, hodně zelené petržele, na kostičky nakrájený uzený sýr a hrnek mléka. Na závěr přidáme několik vajec, ale nezamícháme, aby zůstaly žloutky vcelku. chvilku povaříme a podáváme s přeničnou arepou na přikusování, dobrou chuť

2 máma máma | 3. června 2008 v 13:24 | Reagovat

Ty vado, to jsou zážitky!Doufám, žes ten kokain opravdu nekoupil!Polévku uvařím, díky za recept. Hezký a bezpečný zbytek pobytu ve Venezuele a moc pozdravů Radce a všem známým kamarádům.máma

3 Radka Radka | 5. června 2008 v 17:14 | Reagovat

Marto, ten ridic jeepu se nebal a nezaviral oci. je teda fakt, ze ta cesta byl masakr.

Mas to tu napsane moc pekne a clovek se hodne dozvi, ale obcas trosku pridavas na zajimavosti :-).

Jinak me bylo jasne, ze do pizcy andiny pridas maso :-), to bys nebyl ty :-). Jinak Antonio z La Mansion rikal, ze je dulezite, aby na kazdy talir bylo jedno cele vejce.

4 Radka Radka | 5. června 2008 v 17:20 | Reagovat

Jinak taky moc zdravim do Svetic :-), doufam, ze se mate dobre :-) a skutecna pizca andina byla bezmasova :-). JInak syr, ktery se tam ma davat se jmenuje paisa a je to takovy bily syr, ktery se taha, ale myslim, ze uzeny syr bude dobry :-)

5 máma máma | 5. června 2008 v 21:08 | Reagovat

Díky, Radko. My taky zdravíme, je tu krásně a bezpečno a zkrátka dyť víš..

6 Martin Martin | 5. června 2008 v 21:28 | Reagovat

Já sem ten recept nasel na netu a tak sem ho tak napsal sem. Vim ze nam uvarili pizcu bez masa, ale pry to ma byt z vyvaru. a syr se asi muze pridavat jak uzeny tak normalni bily.

7 Zdeněk Stříhavka Zdeněk Stříhavka | E-mail | 19. června 2008 v 9:34 | Reagovat

Popis výletu bezvadný, fotky skvělé. Díky za sdělené zážitky

8 kacka mimru kacka mimru | 30. června 2008 v 13:41 | Reagovat

:oD:oD:oD...uzasny, uplne mam chut tam byt s vama!!!! to musi byt nadhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama