Roraima – na čundr ve Venezuele

5. července 2008 v 0:00 | Martin
Po hodině a půl cesty džípem jsme dojeli do indiánské vesnice. Nebylo tam nic než několik indiánských domků, chýší, chatrčí, nebo jak tyto příbytky nazývat. Zaplatili jsme místním poplatek za vstup, nevím za co ale třeba se proto místní šaman přimluví za hezké počasí (ani nevím jestli

mají šamana, možná jsou to vlastně všichni křesťané které misionáři už stačili obrátit na křesťanskou víru). To už jsme se ale vydali na cestu. První den se šlo savanou, mírně zvlněným terénem. Nasadili jsme všichni docela slušné tempo, jen Roldánovi to trochu trvalo při cestě do kopců. Sluníčko se střídalo s mraky a tak bylo velice příjemné počasí na chůzi. Před námi jsme tušili dvě stolové hory, tepuy, Roraimu a Kukenán. Podle pověstí místních indiánů představuje Roraima zdroj pozitivní energie a Kukenán zdroj té negativní. Hory se nám právě v tomto světle předváděly, Roraimu zahalovaly bílé, mírumilovné mraky, zatímco nad Kukenánem zuřila bouřka a obloha byla černošedivá. Asi po třech hodinách cesty jsme se dostali k řece Río Tek, kterou bylo potřeba přebrodit. Po chvíli jsme bez problémů řeku překonali, jen Paul spadl a namočil si kus batohu. Zbývala nám už jen půlhodinka cesty k řece Kukenán, kde jsme se měli ten den utábořit. Mezi oběma řekami, uprostřed široširé neobydlené savany stojí kostelík, kdoví kdo a proč ho tu postavil. Řeka Kukenán byla o něco větší než Tek, ale ani tak nebyl problém ji překonat.
Za řekou už byl kemp. Rychle jsme tedy postavili stany, ten co jsem koupil já byl pro tři, druhý měl Paul, pro dva, a tak se Roldán ubytoval s Paulem, což se později ukázalo jako naše výhra. Pak už jsme se vydali k řece vykoupat se. Všude kolem se rojily mušky puri-puri, které nepříjemně kousaly do každého kousku neodkryté kůže. Radku prý kousaly i přes kalhoty. Rozdělali jsme tedy oheň abychom mušky zahnali. Zároveň jsme poprvé otestovali náš zbrusu nový plynový vařič a uvařili rizoto. K našemu překvapení dopadlo velice dobře a celkem jsme si pochutnali. Večer jsme si už jen povídali u ohně a šli spát asi v osm.
Ráno jsme se probudili asi v půl šesté, uvařili čaj, instantní polévku a vydali se na cestu, dnešní úsek byl ten nejkratší a dal se ujít zhruba za tři hodiny. Při dobrém tempu bychom ještě tento den mohli vylézt až nahoru na Roraimu a strávit tam o den více, což by se nám moc líbilo. Dalo se do deště a déšť trval celé tři hodiny výstupu k základnímu táboru pod stěnou stolové hory. Bylo vidět, že Roldán má problémy při chození do kopce s těžkým batohem. Navíc co chvíli vytahoval foťák, co mu ochotně zapůjčil majitel cestovky, aby naší cestu zdokumentoval. Rozhled nebyl nic moc, ani cesta nebyla zajímavá, tak nám vrtalo hlavou proč tolik fotí. Nevím proč, ale Roldán ignoroval naše připomínky, že se mu foťák v tom dešti namočí. Když jsme se dostali do základního tábora, byl Roldán už značně pozadu, kde ho popoháněl Roger. Když konečně i oni dorazili do tábora, rozhodli jsme se tento den zůstat, jednak bylo špatné počasí pro výstup a navíc Roldán byl cestou jaksi zmožený.
Postavili jsme stany a čekali až déšť přestane. Asi po půlhodince odpočinku ve stanu se mraky opravdu rozdrhaly a nám se nabídl výhled na Roraimu a sousední Kukenán. Vytáhli jsme tedy foťáky a začli fotit tyto úžasné scenérie. Jediný kdo nefotil byl Roldán, foťák mu po tom dešti přestal fungovat. V kempu jsme se seznámili s druhou skupinkou turistů, kteří šli stejnou cestou. Byl to mladý manželský pár z Polska, který zde trávil svatební cestu, dva Francouzi, kteří byli na cestě do Brazílie a Angličan, mladý novinář co psal o Venezuele. S nimi šli tři indiáni, průvodce, Rogerův strýc Frank, který byl stejně starý jak Roger, Frankův syn a ještě jeden indián jako nosiči. Druhá skupina totiž zvolila variantu all inclusive s jídlem vybavením a nosiči. Zašli jsme se vykoupat k nedalekému velmi studenému potoku. Znovu jsme uvařili jídlo, rozdělali oheň a šli brzo spát, nabrat síly před zítřejším výstupem.
Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne a po snídani vyrazili směrem k rampě ve stěně Roraimy, kudy vede jediná cesta na vrchol. Roldán nechal boty přes noc před stanem, a tak mu do nich při noční přeháňce napršelo. Navíc si něco udělal s kotníkem, když večer potmě odcházel od ohně (baterku si s sebou nevzal) Pohrávali jsme si s myšlenkou, že ho necháme v základním táboře a cestou zpátky ho vyzvednem, on však trvrdil, že je schopný jít dál, mně však připadal úplně neschopný. Pokračovali jsme tedy všichni dál. Cesta vedla pralesem, asi nejhezčím, co jsem zatím ve Venezuele viděl. Když jsme se dostali na rampu, objevila se vegetace, kterou jsem už dávno považoval za vyhynulou: stromové kapradiny a jiné pravěké rostliny, na nich rostly nejrůznější orchideje a lijány, navíc vše bylo porostlé hustým mechem a lišejníkem. Cestou bylo nutno projít pod vodopádem po nepříjemné cestě prudkým kopcem a sutí. Já jsem šel první a vodopádem jsem rychle proběhl. V delším odstupu za mnou šel Paul, pak Radka, Abuelo a hodně vzadu Roldán popoháněný velice trpělivým Rogerem. Poté co jsem prošel vodopádem a čekal na zbytek výpravy na už suchém místě, uslyšel jsem velmi silný zvuk valících se kamenů a lidský křik. Lekl jsem se, co se to děje. Za chvilku se objevili ostatní a říkali, jak museli uskakovat z cesty valícím se více jak metrovým šutrům z cesty. Měli velké štěstí, že je kameny nesmetly z cesty. Posilnili jsme tedy nervy čokoládou a pokračovali dál. To už jsme byli skoro nahoře.
Povrch Roraimy vůbec není placatý jak by se mohlo zdát, je plný rozlámaných černých pískovcových skal. Vypadá to tu jako na měsíci, případně nějaké cizí planetě. Mezi skalami jsou jezírka a u jezírek nízké rostlinstvo a zakrslé stromky, vypadá to jako malé zahrádky pečlivě upravované zahradníkem. Je tu spousta masožravých rostlin, i když nevím co za maso žerou, protože tu mnoho hmyzu nelétá. Žije tu jeden druh žabky. Tato černá žába neskáče, ani neplave, jak je to u žab zvykem, jenom tak pomalu leze po povrchu černých skal. Žabek jsme viděli opravdu hodně, ale jiná zvířata jsme nepotkali. Po půlhodině dorazil Roger s Roldánem a vydali jsme se k našemu hotelu. Hotel byl luxusní, s bazénem a vodopádem před vchodem, moc se nám tu líbilo a okamžitě jsme se šli ubytovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 máma máma | 6. července 2008 v 21:34 | Reagovat

Fotky úžasné, vypadají jako z výletu do pekla. Jen chudák negativní hrdina Roldán, ten Tě asi pěkně štval!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama