Roraima – přípravy na cestu

1. července 2008 v 17:07 | Martin
Na hranici Venezuely, Brazílie a Britské Guayány se nachází stolová hora Roraima. Je to vůbec ta nejvyšší ze stolových hor v této oblasti. Navíc má jednu velkou výhodu, dá se na ní jako na jednu z mála stolových hor dostat pěšky. Přišlo nám zajímavé se na takovou horu vypravit a

tak jsme v půlce června, když už se naše studium na IESA začalo chýlit ke konci, začali plánovat jak to uděláme. Výstup na Roraimu je velice oblíbený trek a i mezi převážně nesportovními Venezuelany se našla spousta lidí, kteří tam už byli a kteří byli ochotni nám poradit.
Jeli jsme ve složení: já, Radka, Abuelo a Roldán, který už s námi byl v Méridě. O výletě uvažoval ještě Domino, ale nakonec podlehl plážechtivým Polákům a odjel s nimi na ostrov Margarita. V úvahu připadaly dvě cenové varianty. První z nich byla zaplatit za šest dní cesty asi 1200 Bolívarů, druhá možnost stála 325 na osobu. První varianta obsahovala kromě dopravy džípem do vesnice pod horou a průvodce také všechno vybavení, jídlo a několik indiánů-nosičů. Druhá možnost zahrnovala pouze dopravu a průvodce. Rozhodli jsme se utrácet méně a tak jsme zvolili levnější variantu. Znamenalo to, že jsem musel koupit vařič a stan. Zašel jsem tedy do obchodního centra Sambil a vše koupil. Dále jsme museli koupit jídlo. Jídelníček jsem vymyslel já s Radkou - klasická čundrová jídla jako špagety s kečupem, rýže s tuňákem, sušenky a paštiky.
Autobus do Santa Eleny de Uairén odjížděl v půl čtvrté z terminálu na východě města. Bylo potřeba tam být zhruba hodinu předem. Asi 45 minut před odjezdem jsem se tam sešel s Radkou a Abuelem, Roldán tam ještě nebyl. Po chvíli ohlásili, že cestující můžou jít nakládat svá zavazadla, Roldán stále nikde. Šli jsme tedy na nástupiště čekat na odbavení batohů. Vypadalo to, že autobus slouží jako stěhovací vůz. Na nástupišti postávala rodina s ohromným množstvím velkých krabic a balíků. Zaměstnanci dopravce tyto balíky skládali do autobusu, vypadalo to že není možné aby se to tam všechno vešlo. Stále jsme čekali na Roldána, který stále nepřicházel a ani se mu nešlo dovolat. Balíky pomalu ale jistě mizeli v zavazadlovém prostoru a na řadu přišly naše batohy, to už bylo půl čtvrté. V tu chvíli mi zavolal Roldán, kde prý jsme, že čeká v čekárně autobusového nádraží. Proč nepřišel k autobusu bylo pro mě záhadou a tak jsem se ho vydal odchytit. Konečně jsme se sešli. Roldán ne že by se omluvil, že jde pozdě, řekl něco jako že tohle je součást jeho kultury a že kvůli nám přece nebude ve stresu. Pohled na Roldána mě značně překvapil: měl dva malé nacpané batůžky, žádný pořádný batoh. Že prý si nemám dělat starosti, že cestu zvládne takto. Nevím kam chtěl nacpat společné jídlo natož pak třeba nějakou část stanu. Vysvětlili jsme mu, že si bude muset nějaký batoh půjčit. To už ale autobus odjížděl. Čekalo nás dvacet hodin cesty. Jelikož jsme ale byli unavení po naší rozlučce z předchozího dne, cestu jsme převážně prospali.
Do Santa Eleny jsme dojeli v jednu hodinu odpoledne, přesně podle jízdního řádu. Zamířili jsme přímo k cestovní kanceláři Mystic Tours, kde jsme už měli cestu zarezervovanou. Majitel cestovky nám povykládal zajímavé věci o Roraimě a našem výletě, domluvil nám průvodce Rogera a řekl, že se k nám připojí ještě jeden člen: Holanďan Paul. Povídal také něco o mystických energiích a ufonech, kteří prý v blízkosti hory denně přistávají. Přes Rogera sehnal také batoh pro Roldána, sice bylo půjčení drahé, ale Roldán neměl na výběr. Na večer jsme si rovnoměrně rozdělili zátěž do batohů, zabalili si a šli se najíst. Objevili jsme fast food s venezuelskou specialitou - patacónem. Patacón je vlastně hamburger, který má místo housky slisované smažené banány na vaření. Jídlo je to poněkud těžké a nezdravé, ale jak to u takových jídel často bývá je vynikající. Po večeři jsme se odebrali do našeho hotelu dobalit batohy a spát.
Ráno jsme zašli na snídani do krásné pekárny a pak už k cestovce, kde na nás čekal džíp, který nás měl odvést do vesnice Paraitepuy, výchozího bodu našeho čundru. Uvázali jsme batohy na střechu a vyjeli. V džípu jsme se seznámili s naším spolucestovatelem Paulem. Před půl rokem se rozhodl odjet z Holandska a zamířit do jižní Ameriky. Šest měsíců cestoval po Brazílii a teď přijel procestovat i Venezuelu. Také jsme se dali do řeči s naším průvodcem. Byl to šestačtyřicetiletý indián z kmene Pemón, který už vylezl na Roraimu více než třistakrát. Cestou džípem po prašné cestě uviděl Roger hada, a tak jsme zastavili, abychom se na něj podívali. Prý tu žije docela dost jedovatých hadů, ale naštěstí prý mají z turistů větší strach než turisti z nich a tak doufejme, že jich snad tolik na naší cestě nepotkáme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdeněk Stříhavka Zdeněk Stříhavka | E-mail | 4. července 2008 v 9:00 | Reagovat

Martine, ty fotky jsou fantastické. Jako kdybych šel s Vámi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama